close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Brianna Jegorov

7. října 2018 v 18:58

BRIANNA JEGOROV


17. 6. 1997
člověk
nezaměstnaná
Killian

Katya Miro



Matka: Inna Jegorov, člověk, politička
Otec: Ruslan Jegorov, člověk, důstojník v CIA
Bratr: Nikolai Jegorov, člověk, student Harvardu
Sestra: Katya Jegorov, člověk, politička
------------------------------------------------------------------
Babička: Jekaterina Jegorov, člověk, v důchodu
Dědeček: Vladim Jegorov, člověk, v důchodu
Z matčiny strany jsou všichni mrtví až na jejího bratra Alexandra Vasilieva, který pracuje u tajné vládní služby v Moskvě.

• Miluje šachy.
• Má kroužek v nosu, který si nechala udělat, aby potrápila své rodiče.
• Jednou si v opilosti nechala udělat tetování prostředníčku mezi prsy, o kterém skoro nikdo neví.
• Má silný ruský přízvuk.

Brianna možná vypadá jako porcelánová panenka na hraní, ale věřte, že je to pouhý klam, mámení smyslů, následek podrážděných částic elektronů, jež naráží na vaši oční sítnici. Nenechte se oklamat, klidně vás bude dokola krmit slaďoučkými řečičky, už jen pro to, aby získala to, co chce. Ať je to cokoliv. Ale pak, když to nejméně čekáte, zaútočí jako kobra královská. Ovšem, tohle všechno je jenom hra. Když jí budete ochotně hrát, možná vám na konci prozradí i něco o sobě. Ráda se považuje za mistryni manipulace, shledává to velmi zábavným a taky si tím ráda dokazuje, že má nad ostatními jistou moc. (Moc jí to, ale nejde, což by si nikdy nepřiznala. Někteří by o ní prohlásili, že je potížistka, ona se však raději vnímá jako rozkošně spletitá osobnost. Bria nemá absolutní problém vzít na sebe roli padoucha. Být tím nádherným podivínem, které většina z nás nenávidí. A oni by nás zase nenáviděli, kdybychom je měli rádi, už jen proto, že být nenáviděni je zbavuje nutnosti být dobří. Je to tak lehčí. Ale někdy, když má slabší chvilku, si vzpomene na to hodné děvče, kterým kdysi bývala. A proto se teď ráda vydává na scestí té takzvané rebelie. Udělá cokoliv, aby jí už nikdo nikdy nezaškatulkoval do role dokonalé dcerušky. Je dost temperamentní a energická. Nemá ráda, když jí někdo říká, co má dělat (Komplex z dětství) - což jasně napovídá tomu, že je paličatá jak mezek. Pokaždé si zvolí cestu, po které jen tak někdo nejde. Nezáleží jí na tom, co si o ní kdo myslí, ráda se chová nevyzpytatelně, aby nikdo nedokázal tak přesně určit, kdo je vlastě ta Brianna Jegerov zač.

V domě obehnaném vysokým plotem, v domě, který toho skrýval tolik, se zrodil nový život, když 17. června 1997, v největší vánici za posledních pět let, přišlo na svět dítě a jeho řev se nesl temným sídlem až přehlušil i šelestění zimní bouře. Rodiče nemohli být pyšnější. Další holčička. Byla třetím a snad poslední příchozí do rodiny Jegorev. Rodiče se rozhodli, že ačkoliv, každý v jejich rodině nosil ruské jméno, dali ji jiné, pro jejich výjimečnou holčičku, aniž by si uvědomili, jak napomohli tomu, aby se stala úplně jinou, než si ji vysnili. Síla, tohle znamenalo její jméno…

Brianna Jegorev jako by své babičce z oka vypadla. Plné rty, asymetrická tvář, vysoké lícní kosti, svěží pleť, záplava jasných pih na drobném nose, husté čokoládové vlasy. Ale to, co dělalo Briu výjimečnou byly její oči. Nikdo z její rodiny neměl tak atypický tvar jako ona. Babička se nad nimi rozplývala, ale její sourozenci se jí s pohrdavým obličejem posmívali."Jsi kvůli nim speciální, Briannuško," říkávala jí babička, a přitom ji hladila po vlasech. I matka s otcem se při pohledu na její obličej rozplývali blahem. A možná proto jí její sourozenci nesnášeli, protože ji rodiče začali upřednostňovat. Naše malá Bria je talent sama, jen se podívejte, jak tančí, je jako anděl. Proč nemůžete být víc jako Bria? Začala chodit na nejpřepychovější školy, dostávalo se jí nejlepšího vzdělání. A Bria už jen kvůli svým rodičům dřela, jak nejlépe dokázala. Stala se premiantkou třídy, nosila samé jedničky a chovala se ukázkově. V jejích očích byla dokonalá a ona je nechtěla zklamat. Jenže tu byl jeden problém. Ostatní děti ji ve škole nesnášely. Uráželi jí, smáli se jí. Nemohli vystát tu proklatě dokonalou Briannu Jegorev. Bria nikdy nic neřekla. Dál snášela posměšky, aby se zavděčila svým rodičům, kteří na ni kladli takové nároky. A pak se jednoho dne všechno změnilo…

OD: BRII
PRO: MEGAN

Tenhle příběh začíná polibkem.
Od kluka, co nám chodil čistit bazén. Jmenoval se Alesaj. Byl sexy a mně se líbilo, jak se mu v pravé tváři dělal dolíček, když se usmíval. Taky jsem byla děsně zvědavá, jak je to s tím líbáním, takže i když mu bylo skoro osmnáct a mně jenom čtrnáct, řekla jsem si: K čertu s tím! Už jsem měla po krk hrát si na dokonalou! Už jsem měla po krk těch pravidel! Už jsem měla po krk těch posměšků! Naskytla se mi příležitost a - vždyť víš. Jak se jednou do něčeho pustím…

No, ten polibek byl dost odfláknutý a jen pro pořádek: Jazykem je to fakt nechutné. Ta kratičká výměna slin mi stačila na to, abych na líbání i na kluky jako takové nadosmrti zanevřela. Anebo aspoň na nějakou dobu. Ne že by něco z toho zajímalo tátu. On mě totiž načapal, jasné? A že ho to fakt vzalo! O hodinu později už si Ruslan Jegorov telefonoval s ředitelkou Dobrevovičovou a další den ráno jsem mašírovala do přípravky na Vintagnile. (Tam, kde mladé mozky dorůstají k dokonalosti.) Alespoň tak to stojí v propagačních letácích. Viděla jsi ji, Megan?
Ale fakt nepřeháním. Hned na druhý den ráno jsem se stěhovala z rodinného panství a skončila na koleji na dvojlůžáku s tebou.

Což znamená (jak jsi nepochybně už dávno pochopila), že to, jak jsem ti vyprávěla, že jsem na své předchozí škole naštvala nějakého "pana Alesaje", bylo od začátku až do konce vymyšlené. Ale bylo to poprvé, co jsem ti zalhala, Megan, a do čtvrťáku taky naposledy.

Pravda je, že jsem se za ten polibek s Antoniem, co čistil bazény, docela styděla. A navíc jsem na své původní škole nebyla úplně oblíbená, protože jsem - jak to říkala moje sokyně Lucila? Až moc dokonalá? Až moc poslušná? Popravdě mě šikanovali, Megan, tak mi přípravka na Vintagnile přišla jako ideální příležitost, jak začít od nuly.
Rebelka s velkým R. Tou jsem chtěla vždycky být. Být někým kdo nedělá to, co od něj okolí očekává. Někým, kdo se nesnaží vyhovět svému tatínkovi. A jasně, já vím, nikdy jsem tohle svou image nikoho nepřesvědčila, ani sebe samotnou, ale víš co se říká - když to nezkusíš, nic nevíš, nebo tak nějak…

Zimní semestr v posledním ročníku. Tehdy se objevil opravdový rebel a kvůli němu šla pravidla líbání z deváté třídy velice rychle stranou.

Můj první rebelský kousek, ze kterého otec skoro dostal infarkt, byl kroužek v nosu. Já vím, že si mi říkala, že to není dobrý nápad, ale víš jaký Dominik uměl být. Nešlo mu odolat a s ním bylo tak snadné porušovat pravidla. Dokonce i to jméno - Dominik Black - znělo jako jméno pořádného grázla. Zabrala jsem. Okamžitě. Jako všem ostatním z přípravky mi učarovala Dominikova chůze. Učaroval mi ten jeho znuděný výraz. Učaroval mi jeho hravý úsměv a naprostý nezájem o školu, o studenty, o celý svět.

Copak nechápeš, že on představoval všechno, čím já sama nikdy nemohla být?
Hrávali jsme spolu šachy. Dost často. Pod tím špinavým oknem v knihově kam nikdo nechodil. Ale jednoho dne se tam prostě objevil s tím, jestli si může zahrát. Posadil se na stranu k černým. Vypadal, že se dobře baví. Najednou jsem to viděla na vlastní oči. Smál se. Mně. V prvním kolem jsem ho porazila, nedala jsem mu žádnou šanci. Dominik to však přešel s úsměvem a pak se mě zeptal, jestli si zahrajeme zase zítra. Samozřejmě, že jsem souhlasila.

Od té doby jsme s Dominikem hráli každý den. Zlepšoval se. Ale já taky. Já bílá on černý. Trošku ironické, že? Postupem času jsme si začali důvěřovat a svěřovat.
"Chceš být právnička," řekl po chvilce, co na mě upřeně zíral. Byl na tahu, ale v tuhle chvíli se místo hry soustředil na mě. "Ano, vždycky jsem chtěla být právničkou, jít na Harvard, jako můj táta a máma." "Proč?" zeptal se mě. "Vlastně jsem chtěla pomáhat lidem." "Myslíš pomáhat vlastní peněžence, anebo jde o tatínkovo přání?" Zamračil se na mě. "Tak to není," ohradila jsem se, ale už ve chvíli, kdy jsem to říkala, jsem cítila, že přesně tak to je. "Ale víš, že každoročně je asi deset tisíc lidí odsouzeno neprávem? Skoro by se dalo říct, že ti zločinci jsou na tom hůř než oběti." "Ale no tak," zarazila jsem ho "a kolik lidí je odsouzeno zcela právem? A kolik takových, co opravdu potřebují pomoc, a je na nějakém právníkovy, aby je zachránil?" Řekla jsem mu. "Prosím tě, Brio," ušklíbl se. Vlastně se spíš zklamaně zamračil. "Ono to nikdy není úplně černobílé, viď?" Kdyby se na mě takhle zatvářil můj táta, hned bych se scvrkla, stáhla bych ohon mezi nohy a převalila se na hřbet. A možná dřív kdybych si položila otázku, jak bych se zachovala, kdyby se na mě Dominick Black zatvářil zklamaně? Asi bych si tipla, že se zhroutím. Ale místo toho jsem dostala vztek. Ale on pokračoval dál. "Většina lidí nekrade a nezabíjí a neprodává drogy proto, že by je to bavilo, Brio, ani proto, že by chtěli být špatní. Dělají to, protože se narodili do života, ze kterého nevede žádná rozumná cesta ven. Nemají jinou možnost. Na rozdíl od nás dvou nedokážou jen tak procházet zdmi." "Co tím myslíš, procházet zdmi?" "Myslím, že můžeš být ráda, že jsi kde jsi. Že jsi, kdo jsi a nenechat sebou někým manipulovat. Měla bys dělat to co opravdu chceš ty sama, Brio." Byla jsem tak rozčílená, že když prohlásil šachmat, nedokázala jsem se přestat třást. Už zase jsem mu skočila na ten pitomý Bodenův mat.

Dominik mi otevřel oči, Megan. Už jsem nechtěla, aby se mnou manipulovali. Ty jeho slova, která mi onehdy řekl, když mě políbil na římse školní budovy, mi v hlavě hrály stále dokola - Proč být tím, co se od tebe očekává? Mohla bys být jako já, Brio, kdybys jen trochu chtěla… A proto jsem se změnila a začala myslet na sebe, proto mě zavřeli do té pozlacené klece, kterou nazývali domovem a stala se černou ovcí rodiny, protože jsem odmítala hrát podle jejich pravidel. Ale, Megan, já ti slibuji, slibuji, že jim uteču a najdu tě.

Tvá nejlepší kámoška
Brianna Jegorov

Den útěku

Aniž by se ohlédla, opustila Bria vřelou zábavu rodinné večeře přesně tak, jak to v poslední době mívala ve zvyku. Nechtěla se tím nikoho z přítomných dotknout, prostě už jí nebavilo hrát tu hru na dokonalou rodinku. Večírky pořádané pod slavným praporem rodiny Jegorev byly jiné než oslavy v jiných zbohatlických rodinách, ty které organizovala její rodina, nikdy nebyly nevkusné. Vždycky na nich byla spousta přátel, jídla a smíchu a často byly završené vyprávěním o husarských kouscích, které zamlada podnikal její otec. Když Bria procházela zakřivenou chodbou, padlo jí oko na odraz vlastní tváře, jak se na ni šklebí z oblého povrchu bílé stěny po její pravé ruce. Přestože se její matka a sestra snažily ze všech sil, Bria dobře věděla, že večírky, které pořádaly, ani zdaleka nejsou pro každého. Pokaždé cítila, že její přítomnost není nutná a v podstatě ani vítaná. Oslavy byly vkusné, evidentně měly odrážet postavení jejich rodiny. V Moskvě snad nebylo jediné dítě, které by neznalo rodinu Jegerov. Většina lidí si to jméno pamatovala v dobrém. Koneckonců Brianin otec byl celkem oblíbený, přes všechno, co se šuškalo a jeho minulosti. Byli tu ovšem tací, kteří jméno Jegerov… neměli tak rádi. V jejich očích bylo spojené s vraždou. S tím nejhorším válečným utrpením. Jméno zavánějící prastarou, nevyzpytatelnou magií. Někteří tvrdili, že díky ní se její otec dostal na vrchol. Někdy se jí o tom zdávaly noční můry. Co však Bria nečekala, bylo, že je kolem sebe cítila i za bílého dne. Koneckonců, noční můry jsou stvoření tmy. I v pomíjivých okamžicích štěstí se plazily otvory kolem jejího srdce a prolézaly do všeho, na co narazily. Až už nakonec neviděla nic jiného, než je. Tu hnilobu ve středu její rodiny. Úsměv jejího bratra nebyl úsměv, ale škleb. Když se na ni zadívala matka, nebylo to s láskou, ale s odsudkem. A její otec? Pro otce Bria nikdy nebude nic jiného než vzpomínka. Vzpomínka na všechno, co kdysi bylo. Vzpomínka na muže, kterému kdysi říkala otče. Muže, kterého Bria připomínala, držením těla i povahou. Vzpomínka na zrůdu, která zničila všechno, na co sáhla.
Jak Brianna postupovala dál chladnými, potemnělými chodbami ledové pevnosti své rodiny, sílil všude kolem povědomý hukot šelesti stromů. Bria, napůl ztracená v tichém hučení, se na chvíli zastavila a přemýšlela o tom, jakou úlohu v téhle rodině vlastně hraje. Dříve byla jejich nejmilovanější dcerou, jenomže okolnosti se změnily, když Bria odmítla hrát podle jejich pravidel. Bria zaslechla, jak se otevírají skleněné dveře. Ohlédla se za společností na slavnostní večeři. Sluha v pestrobarevném stejnokroji roznášel hostům jeho rodiny nápoje. Za ním se nesl další tác s jídlem. Cinkání sklenic a rozpustilý smích se šířily chodbou a lákaly ji zpět. Pobízely ji, aby zaujala své místo po otcově boku. Když zaváhala, dveře se rychle zavřely. Z veselí a smíchu byla najednou jen vzpomínka. Bria se otočila a pokračovala ve své noční pochůzce po chodbách rodinné pevnosti. Držela se stínů při jedné straně a rukou přejížděla po hladkém bílém povrchu mramorové stěny. S hlavou plnou myšlenek si najednou uvědomila, že ji vlastní nohy nesou k hernímu sálu a knihovně. Chodila sem často, sama, když ji přepadl záchvat prokrastinace anebo byla rozrušená z blížících se událostí. V nejvzdálenějším koutě knihovny byl šachový stolek. Když prošla halou s vitrážovými okny, obešla studovnu s křesly a propletla se mezi vysokými regály po pravé straně, které stály tak těsně vedle sebe, že po obou stranách rameny skoro zavadila o hřeby knih, došla až k tomu stolku. Stál pod oknem s výhledem do zahrady. Byla si téměř jistá, že byla jediná, kdo o tom šachovém stolku věděl. V regálech kolem byly totiž knihy psané francouzsky, španělsky, německy a upřímně, nikdo se nepokoušel číst něco francouzsky, španělsky či německy, pokud to nemá povinné. Tak tu seděla a zírala na šachovnici, na které byly figurky postavené na Bodenův mat a myslela na Dominika. Zrovna se dívala z okna, jak nějaký pár pobíhal kolem dokola až vyplašili vrabce z hnízda nad oknem a ona pozorovala ty černé okřídlené stíny, jak poletují sem a tam, když za ní někdo řekl: "Briannuška, proč se tady tak schováváš, děvuška moja?" Bria naskočila leknutím. Možná i trochu vyjekla. Vlastně to byl tak trochu trapas, ale na její obranu musela říct, že tam dozadu nikdy nikdo nechodil. Byla zvyklá, že je tam sama, že se tam někdy dokonce šťourala v nose. Rychle se otočila do chodbičky. Briannina babička Jekaterina tam stála s takovým lišáckým úsměvem, co často mívá, vlastně jen s nadzdvihnutým levým obočím. "Můžu si zahrát?" zeptala se a kývnula hlavou ke křeslu na straně bílého. Bria mlčky přikývla a ona se posadila. Kůže zavrzala a ona se při tom zvuku usmála oběma koutky úst. "Babuška," vydechla Bria a usmála se na ni a napodobila její lišácký škleb. Babička byla jediná, která jí rozuměla, protože jak jí kdysi pověděla, byla přesně taková jako ona. "Už jsem to tam nemohla vydržet." Prozradila jí a usmála se, když babička táhla (kůň na F3) a ona byla znovu ve svém živlu. Udělala chybu. Ne začátečnickou chybu, ale rozhodně to nebyl tah mistra. Bria babičku neměla v úmyslu šetřit, protože ji měla ráda. A tak popošla střelcem o dvě políčka, pohodlně se usadila a nechala ji zírat na šachovnici, mračit se a znovu zírat. Zbytek partie probíhal mlčky. Byla to krátká hra, protože jí Bria nedala šanci. Dostala jejího krále za nějakých deset tahů. "Šachmat," řekla a poposedla si. Celá se nafoukla, vytahovala se, přesně tak jak to Bria uměla. A babička se zasmála. "Briannuška, přemýšlela jsem… Chci ti pomoc." Řekla babička a sundala si brýle, po kterých ji na nose zůstaly zarudlé skvrnky na stranách nosu. "Co tím myslíš, bábuška?" Zeptala se Bria a nedala na sobě nic znát. "Moc dobře víš, co tím myslím," mrkla na ni, "chci ti pomoc se od nich dostat, chci, aby si byla šťastná, moj rebenok." Věděla, co ji babička právě navrhla, ale ani ve snu jí nenapadlo, že by se to mohlo opravdu povést. Její otec měl zvědy všude, a tak pro ni bylo téměř nemožné zmizet a nezanechat při tom žádnou stopu. Otec ji chtěl mít pod kontrolou, udělat z ní znovu svou dokonalou Briannnušku. "Všechno jsem zařídila, ale musíš odejít dnes, dokud jsou všichni zaměstnaní tím zpropadeným večírkem." Brianna na nic víc nečekala, objala babičku s takovou vervou, div ji neshodila ze židle, "spasiba, bábuška, lubluju ťa," a utíkala do pokoje. Babička jí mezitím, co si balila nejnutnější věci, informovala jak to provedou. Měl jí vyzvednout babiččin dlouholetý přítel, který ji měl doprovodit až do cíle a velkým plusem bylo, že po sobě uměl dokonale zametat stopy. Dozvěděla se, že ji dopraví až do městečka s názvem Shadowhill. Nikdy o něm neslyšela, ale to bylo jenom dobře. Babička se o vše postarala. O nový dům i o pas. Teď už bylo jenom na ní jak začne svůj nový život.

AURY5
ARGENY50



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama