close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kai Ragnar Asbjörnsson

13. října 2018 v 18:36

KAI RAGNAR ASBJÖRNSSON


26. 7. 1800
vlkodlak
hacker, bezpečnostní
poradce
Laiken

Josh Mario John


Asbjörn Keran Nikolaisson, otec, vlkodlak, *5. srpen 1628, † 10. květen 1940
Kaiův otec byl muž na svém místě, jeho smečka byla vždy prioritou číslo jedna, byl ochoten ji bránit do posledního dechu. Narodil se Nikolaiovi, tehdejší alfě smečky, a byl od útlého věku vychováván k tomu, že se jednou stane nástupcem svého otce. Jeho život se velmi podobal tomu, který vedl posléze jeho syn - dlouho dobu si nemohl najít partnerku, až konečně našel Avu, o kterou nakonec málem přišel. Vše se ale v dobré obrátilo a on na pozici bety spočinul se svou novou láskou. Alfou se stal po smrti svého otce, smečku vedl spravedlivě, ale daleko mírněji než jeho předchůdce. Přišla nová doba, byla potřeba vlkům trochu povolit otěže… Svého syna vychovával také k tomu, že jednou převezme vedení smečky, a jediné, co ho zklamalo, byly překažené plány ohledně Kaiova sňatku s Lydií. Kralevice zrovna nikdy moc nemusel, ale Lenu si zamiloval na první pohled. To děvče bylo anděl s ocelovou silou. Ale stále jenom člověk… Po narození Christel nebylo nic, co by Asbjörn pro svou vnučku neudělal, miloval ji celým svým srdcem. Byl to i důvod, proč tehdy onoho osudného dne skočil před všechny ty kulky, marně doufal, že jim bude stačit on a nechají malé vlče jít. Byl zabit britskými vojáky během druhé světové války.

Ava Salome Úranusdóttir, matka, vlkodlak, *2. únor 1703, † 24. prosinec 2013

Ava se narodila jednomu z nejstarších žijících vlkodlaků islandské smečky, byla jeho prvním a posledním potomkem a vzhledem k faktu, že Úranus už 300 let před nějakou dobou překročil, se nemůže nikdo divit, že zemřel ještě v době, kdy byla malým dítětem. Vyrůstala pod vedením Asbjörnova otce Nikolaie, velmi přísného ale spravedlivého muže, a spoustu času tedy trávila po boku Asbjörna. Ten si jí zpočátku nijak zvláště nevšímal, ale jak postupně rostla a krásněla… Zamiloval se. Ava byla ohledně jejich vztahu daleko opatrnější, velmi dobře si uvědomovala razanci, s jakou její nastávající dosahuje všeho, co se mu umane. Její ne nebylo pro něj odpovědí, což nehodlala akceptovat. Neměla se stát služkou svého budoucího muže, ale jeho oporou, chtěla stát po jeho boku, ne v jeho stínu. Asbjörnovi dlouhou dobu trvalo, než mu skutečně došlo, kde je problém… A málem bylo pozdě. Ava byla skutečně nádherná a učarovala i Mikaelovi, budoucímu otci Lydie. nakonec však Asbjörn spolkl svou mužskou ješitnost, Avu si vzal a dal jí všechno, co jí na očích viděl. Ona se stala šedou eminencí, tichým hlasem za všemi velkými rozhodnutími a Kaiovou obrovskou oporou po smrti Asbjörna. Zemřela na svátek vánoční během sněhové bouře na stáří.

Lydia Áslaug Mikaelsdóttir, rodinná přítelkyně, bere ji jako sestru, vlkodlak, *26. červenec 1800

Lydia se narodila ve stejný den jako Kai Asbjörnovu sokovi. Stejně jako Kai byla vychovávána k tomu, že jednoho dne se z ní stane alfa, porodí nádherná vlkodlačata a nadále bude šířit jejich rod. Osud však měl trochu jiné plány, Lydia se na první pohled zamilovala do tajemného upíra s těmi nejzvláštnějšími myšlenkami, nejkrásnějšími příběhy a nejkomplikovanější povahou. Rvalo jí sice srdce, že zklamala Kaiovi naděje, ale stejně ho vždy milovala spíše jako sourozence. Velmi špatně nesla vyhoštění ze smečky, ale svůj trest přijala důstojně, ačkoli po nocích teskně vzpomínala na všechno, čeho se pro svou lásku vzdala… Nakonec ji zachránil Kai, za což mu bude do smrti vděčná, ačkoli i ona se velmi zasloužila o další události v jeho životě. Smrt Leny neměla příležitost nijak zvláště prožívat, tehdy se musela starat o Kaie a Christel, ale když byla zabita ta malá dívenka spolu s tehdejší alfou… Zlomilo jí to srdce. Nechápala, co Kai provedl tak strašného, aby ho potkaly podobné události. Zachraňovala ho, znovu a znovu se snažila ho přimět alespoň trochu k životu. Snad jen díky ní tu stále je. S některými dalšími jeho kroky úplně nesouhlasila, ale vždy stojí na jeho straně a jeho autoritu nepodrývá. Po smrti Avy se stala novou alfou a jakkoli moc se jí odchod Kaie příčí, tak ví, že ho stejně bude muset nechat odejít. Momentálně vede smečku spolu s Henrikem, Kaiovou betou.
[FC: Katheryn Winnick]

kralevic dánský (Christoffer Valdemarsen), Lydiin manžel, bere ho jako bratra, upír, *19. srpen 1341

Kai rozhodně s tím kralevicem nebyl nijak zvláště daleko od pravdy. Christoffer je jedním z velmi starých upírů, narodil se do dánské královské rodiny jako syn krále Valdemara IV. Atterdaga a dcery šlesvického vévody. Jeho lidský život však neměl dlouhého trvání, byl velmi mladý přeměněn otcovou milenkou na upíra a musel se uchýlit do ústranní a svou rodinu přesvědčit o své smrti. Měl dvě sestry, které se dožili dospělosti - Ingeborg, která se provdala za Mecklenburgského vévodu, ale zemřela velmi mladá, a Margaret, která se stala královnou dánskou, norskou a švédskou. Christoffer měl velmi pevné pouto se svou stvořitelkou do dne, kdy jednoduše… ho přestalo bavit se kontrolovat. Zabil otcovu bývalou milenku a trávil dobrá dvě století vyvražďováním vesnic, mučením upírů a vlkodlaků a krvavými koupelemi. Jeho přirozenost to nikdy nebyla, ale nevěděl, co se spoustou volného času. Po nějaké době ho přivedl k rozumu starší upír Marcus, který se stal na nějakou dobu mentorem (a možná i více). Společně cestovali, objevovali krásy světa, milovali ženy, poznávali umělce, inspirovali veliká díla. Po Marcusovi to byla Kiira, půvabná finská upírka s pěkně prořízlou pusou, kdo dělal Christofferovi společnost. A po ní ruská baletka Ekaterina, řecká zpěvačka Agalia, britský voják Alexander, francouzský básník Arthur… Poslední přišla Lydia, vlkodlačí slečna z Islandu, která mu naprosto popletla hlavu. Byla vším, co hledal - a nedala mu nic zadarmo. Lydie byla první, která ho doposud nepřestala bavit, každý den přišla s něčím novým, byla tak strašlivě živá oproti Christofferově mrtvolné nudě… Zmoudřel? Zestárl? Možná. Usadil se. Moc dobře ví, že Lydia je femme fatale. Ona je poslední. A co přijde po ní? Smrt? Věčnost?
[FC: Ben Dahlhaus]

Lena Dallija Ebenesersdóttir, bývalá manželka, člověk *8. listopad 1898, † 10. červenec 1928

Kai by dal ruku do ohně za to, že Lena byla jeho vyvolená, že jim někdo tam nahoře spletl osudy. Představovala pro něj všechno, byla důvod každého nádechu, byla jeho princezna, jeho kouzelné tajemství, ten nejsladší hřích. Udělal by pro ni téměř cokoli, položil by za ni život. Lena se narodila v čistě lidské islandské rodině doktora a ženy v domácnosti. Vyrůstala obklopena spoustou sourozenců v hřejivé náruči takřka idylické rodiny. Odmalička se zajímala o umění, učila se cizím jazykům a toužila po tom, že až jednoho krásného dne vyroste, stane se z ní okouzlující básnířka. Její rodina ji nechávala žít v iluzi, že by jí něco podobného prošlo, a jen ji mírně směřovala k dalšímu studiu, aby mohla čerpat inspiraci pro svá díla. Kaie nikdy před Lydiiným večírkem nepotkala, ale na první pohled věděla, že ten muž je jiný. Jejich vztah se posléze vyvíjel velmi opatrně, ačkoli ona si byla jistá, že našla toho pravého. Nedbala rady své rodiny, odmítala se podívat na jimi vybrané partnery, zamilovala se do toho obrovského vlkodlaka celým srdcem a věnovala mu všechno, co měla. Jejich sňatek ji učinil nesmírně šťastnou, její těhotenství jen přidalo na té úžasné idylce… A poté se dozvěděla pravdu. Znala Kaie velmi dobře na to, aby věděla, že v případě volby mezi ní a nenarozeným dítětem si zvolí Lenu, proto se sama rozhodla, že si dítě ponechá a svého muže z toho vynechá. Své rozhodnutí oznámila smečce a odmítla veškeré návrhy ohledně nesmrtelnosti. Nechtěla ohrozit svou nenarozenou dceru a věčnost ji nikdy nelákala, vždy měla pocit, že její život nebude mít dlouhého trvání. Zemřela při porodu Christel Kaiovi v náruči.
[FC: Antonina Vasylchenko]

Christel Astrid Kaisdóttir, dcera, vlkodlak *1. červenec 1928, † 1. květen 1940

Jeho Slunce, Měsíc a hvězdy, jeho všechno, nikdy nikoho nemiloval tolik jako svou dceru. Dýchal by za ni, snad by se vzdal i celé své smečky, kdyby musel - a to by před tím nikdy neudělal. Christel byla budoucí alfa, miláček všech a dítě jedné velmi odvážné ženy. Ten drobný fakt, že nebyla čistokrevná, nikomu zvláště nepřekážel, měla to nejlepší z obou dvou svých rodičů - Leninu nevinnost, uměleckou duši a lásku ke všemu obyčejnému, Kaiovu sílu, odvahu a nezkrotnou touhu žít. Přeměňovala se od dětského věku, spoustu času trávila ve vlčí kůži, ale na druhou stranu také patřila k jedněm z prvních vlkodlaků, kteří se vzdělávali spolu s ostatními lidskými dětmi v hlavním městě. Nazývali ji zlatíčko, drahoušek, usměvavé a rozzářené dítě… Byla zabita ve svých dvanácti letech během druhé světové války poté, co se ji pokusil zachránit nejprve Asbjörn a následně i Christoffer.
[FC: Anna Knyazeva]

  • hovoří plynně islandsky, dánsky, anglicky a rusky
  • oficiálně stále zůstává alfou své islandské smečky, neoficiálně ale tuto funkci nyní zastává jeho beta Henrik, jeden z prvních islandsko-dánských vlkodlaků, s Lydií
  • má stejné tetování jako Lydia a Christoffer, jeho dva nejbližší lidé - nikdo ale neví které a kde
  • podílel se na několika hackerských útocích pod vyššími organizacemi, ale vždy z vlastního přesvědčení o tom, že vláda, popřípadě nějaká společnost, nekoná dle svého nejlepšího svědomí - nebyl nikdy dopaden a není známá přezdívka, pod kterou vystupuje
  • převážně se živí hledáním chyb v zabezpečovacích systémech velkých organizací, ve volném čase také vypomáhá policii při pátrání v hlubinách temné části internetu
  • rád programuje viry, ale neprodává je - spíše je to jeho koníček, s několika dalšími nadšenci se pokoušejí neustále zlepšovat
  • je rychlejší a silnější než normální smrtelník, má silnější smyslové vnímání a zpravidla o něco vyšší tělesnou teplotu (což je dáno množstvím jeho svalové hmoty)
  • ve vlčí podobě je obrovský i na vlkodlaka, s největší pravděpodobností je to proto, že byl nějakou ne úplně zanedbatelnou dobu na poměrně vysoké pozici ve smečce a k tomu všemu je naprosto čistokrevný vlkodlak
  • voní jako oceán a les a nenávidí parfémy - podle něj zakrývají přirozenou vůni člověka
  • kouří a pije, každopádně mu to nic moc nedělá, opít ho by stálo pár… barů.
O Kaiovi by se toho dalo říci i napsat hodně, po světě již chodí dobrá dvě století, a proto není divu, že se jeho chování za ta dlouhá léta velmi změnilo. Nebylo by však správné říci, že v sobě stále nemá něco z toho nevycválaného vlkodlaka, kterým byl během svého dospívání, a rozhodně bych si nedovolila tvrdit, že v něm nezůstal velký kus beznaděje z toho všeho, co se mu v životě stalo. Má velmi komplexní povahu, která ne úplně všem lidem na první pohled dává smysl, není zrovna lehce čitelný a jeho vzhled často evokuje naprosto jiné emoce, než on vysílá do světa. Důležité je ale vědět, že jakkoli moc je Kai hodný a obětavý, tak není radno si s ním zahrávat - je nevypočitatelný, což je rys, který mu zůstal ještě z dětství. Velmi těžko se odhaduje, co je v jeho případě ještě snesitelné a na co naopak zareaguje velmi neočekávaně. On jisto jistě nějaké své vnitřní důvody má, ale nepatří k těm lidem, kteří by je ventilovali do světa. Věřte však tomu, že pokud už nějakým způsobem na něco zareaguje, tak je to většinou logicky odůvodněné a rozhodně se za to nebude omlouvat. V tom však není potřeba hledat žádnou mužskou ješitnost či hrdost, ale prostě fakt, že k tomu dospěl na základě nějakého vlastního přesvědčení a rozhodně raději snese následky svého jednání, než že by se topil v lítosti.
Kai si ve svém jednání nepočíná úplně přímočaře, daleko více u něj uvidíte nějaké velmi strategické chování, sem tam až trochu politické, které většinou sleduje nějaké větší cíle, než je řešení každodenních problémů, ty ho zpravidla nijak zvláště nedojímají a sem tam na ně i zapomene - to nedělá naschvál, že by se snad chtěl vyhnout povinnostem, ale jednoduše se jeho mysl zaobírá úplně něčím jiným. Na druhou stranu se ale nedá říci, že by v tom všem zapomněl na upřímnost - velice si cení pravdomluvnosti, ale ve svých letech už tak nějak ví, kdy je lepší to trochu zaobalit či úplně mlčet, není ten typ, který by potřeboval celý svět seznámit se svým názorem, pokud to není nezbytně nutné. Ale pokud již něco vysloví, zpravidla si za tím stojí, ačkoli zase nijak zvláště tvrdohlavý není. Ví, že se může splést a ostatně by to nebylo nic divného - je také jen a pouze živá bytost, není neomylný. Svou chybu si připustí, ale jako osobní selhání to nebere, není zrovna sólovým hráčem, který by všechno sázel jen a pouze na sebe. Vyrůstal ve smečce, kterou ke svému životu potřebuje, rád se obklopuje lidmi, které může milovat, o které může pečovat, poskytovat jim podporu a pomáhat jim dosáhnout všech jejich cílů. Těší ho podporovat ostatní a je mu naprosto jasné, že ačkoli byl nějakou dobu vůdcem, tak to všechno nestojí jen a pouze na něm. Smečka je pouze tak silná jako její nejslabší člen.
Všechno je to i spojené s jeho takřka otcovskými pudy, má velmi často tendence chránit mladší a slabší jedince, což ale vyloženě nutně neznamená, že by byl nějaký přílišně omezující. Pokud hrozí přímé nebezpečí, pak zasáhne, ale jinak nechává ostatním tolik prostoru, kolik potřebují pro jejich vlastní realizaci. Nezasahuje do života ostatních, nesnaží se jim diktovat, jak co mají dělat a častokrát si i své rady raději nechává pro sebe. Vlastní zkušenost pro něj představuje daleko silnější zážitek a motivaci pro změnu než nějaké tlachání cizího člověka. Respektuje u ostatních jejich náhled na svět, nikoho nesoudí, ale neztrácí svůj drahocenný čas tím, že by se snažil zjistit, proč někdo jedná určitým způsobem. Rád si sice vyslechne něčí životní příběh, ale rozhodně na nikoho nebude tlačit, aby mu vysvětloval své pohnutky - necítí se být tím, který bude ostatní soudit, nebo který by měl komukoli odpouštět. Máloco si bere osobně, prohřešky ostatních trestá jen ve smečce dle platných pravidel, ale nic z toho nebere jako útok na svou maličkost. Umí velmi rychle odpouštět a není zrovna prototyp na krevní mstu, dává snadno lidem druhou šanci - opět, nehledejte v tom slabost, je v tom spíše naděje, že bude lépe. A prazvláštní je, že ačkoli většinu lidí má doopravdy velmi rád, málokdo mu dokáže velmi ublížit.
Ostatně to asi není nic překvapivého, součástí Kaiovi povahy je od jisté doby i hluchá prázdnota, občas má momenty, kdy jenom sedí a dýchá - na nic více se nezmůže. Se smrtí svojí manželky se jistě smířil, ale smrt dítěte pro něj představuje něco, přes co se nikdy nedostane. Není způsob, jak zastavit tu bolest, nejde to, nebylo by to přirozené. Žije v něm každý okamžik, i když se šťastně směje s kamarády, i když by držel v náruči někoho milovaného… Vzpomínka na Christel se ho drží jako věčný stín, jako tupá připomínka toho, co měl a ztratil, co nedokázal zachránit. Jedna chyba v jeho životě, která ho stála všechno. Občas se dostává z té prapodivné melancholie, která ho obklopuje na každém kroku, i o něco hlouběji do nekonečné spirály ztráty, trápení, bolesti a smutku. Jsou to dny, kdy nevychází a distancuje se od ostatních, což se za běžných okolností neděje. Možná je lepší nechat ho v ten moment být, možná by mu pomohlo, kdyby se objevil někdo, kdo by mu pomohl znovu najít cestu za Sluncem… Těžko říct. Kai ale svou bolest málokdy přiznává. Nerad ostatní zatěžuje svými problémy a ačkoli si velmi palčivě uvědomuje, že je to jeho součástí, velmi nerad o tom mluví. Peklo nebere jako místo, ale jako něco, co si lidé nosí s sebou.
Má velmi silné morální zásady, kterých se drží. Někdo by o něm řekl, že je až neskutečně hodný - což rozhodně není lež, Kai skutečně patří k lidem, kteří jsou schopni se rozdat do posledního dechu, za své drahé by položil život a udělá cokoli i pro naprosto neznámého a bezbranného člověka, na kterém vidí, že potřebuje pomoc. Nenechte se však zmýlit, Kai ačkoli by byl třeba tím nejsvatějším člověkem, také není nevinný. Nečiní mu nejmenší problém v momentě, kdy je potřeba, někoho i zabít bez výčitek svědomí. Dokáže vědomě ublížit ostatním a žít s tím, že to bylo nevyhnutelné. Má svá pravidla, která úplně nemusí souhlasit s tím, co je ve společnosti bráno za normu. Nedá se o něm tvrdit, že by byl přílišně agresivní, rozhodně se vám ho nepovede naštvat do takového stavu, aby se nekontroloval, to by mu na vás muselo záležet více než na jeho vlastní dceři. Čiší z něj spíše chladná rozvaha, je daleko více nebezpečný absolutně při smyslech. Nezaútočí první, ale není typ, který by se nechal zmlátit, rozhodně se rvačky nebojí, ačkoli vyhledávat ji také nebude. Velmi dobře je schopen kalkulovat pohyby ostatních a číst řeč jejich těla - zpravidla se jí věnuje daleko více než verbálnímu projevu, stejně tak pro něj mnohem více znamenají aktivity, které daný člověk vykonal než prázdná slova.
Nové lidi si k sobě připouští až prapodivně snadno, velmi rád se baví s ostatními a navazuje konverzace, objevuje nové radosti světa - jeden z rysů, které mimoděk přejal po své dceři. Není extrémně výřečný, ale má určitou představu o tom, co musí říci, aby nevyzněl nerudně. Úplně to nesouvisí s tím, že by si nerad povídal, právě naopak, ale jak již bylo několikrát zmíněno, není zrovna prototyp, který by se nějak zvláště svěřoval, mnohem raději naslouchá. Velmi snadno se může stát, že si nebudete jistí, na čem s ním jste - je schopen se po druhém setkání tvářit, že jste velmi dobří přátelé, tedy většinou za předpokladu, že se vám něco stane, nabídne okamžitě jakoukoli pomoc. On má skutečně k většině lidí neuvěřitelně vřelý vztah, už od začátku je to pro něj naprosto přirozené, není ten, co by si před ostatními stavěl ledové zámky.
Čemukoli, co Kai dělá, věnuje svou maximální pozornost a úsilí. To platí o práci, o cvičení, o nových koníčcích, ale i o lásce. Když Kai miluje, tak celým srdcem a miluje všechno, každý centimetr, každou myšlenku, každý nádech. Nikoho si neidealizuje, zbožňuje všechny chyby, všechny nedokonalosti, naprosto vše. Umí být velice pozorný, čistokrevný gentleman. Na druhou stranu se ale hlídá, aby pro své milované nebyl břemenem - nechává jim prostor, svobodu, nikoho neomezuje a nesnaží se být všude a vším, respektuje, že lidé se většinou nechtějí vázat na jednu osobu, ostatně on to také nedělá. Nezavdává ale žádné příčiny k žárlení, ačkoli někdo by mu mohl vytknout jeho přílišnou přátelskost, nikdy by si nedovolil takovýmto způsobem kohokoli rozčilovat a ponižovat. Ostatně… není ten, který by vyloženě vyžadoval ve vztahu hry. Má rád svůj klid, své jistoty a rád je poskytuje ostatním, žádné přetvařování kvůli vyvolání emocí u něj nehrozí. Dává do svých vztahů vše, ale nepožaduje nic nazpátek, ví, že dokáže být někdy trochu příliš. Jestli Kai žárlí? Ale jistě. K smrti nenávidí, když se někdo otírá o jeho přítelkyni, inu dokáže se ovládat natolik, aby to na něm nebylo patrné, je mu jasné, že dost často je to jen a pouze neoprávněné urážení někoho, koho miluje. V porovnání s jeho otevřenosti k přátelství s romantickými vztahy to má trochu komplikovanější. Sám sebe nepovažuje za žádnou zrůdu, ale občas si není úplně jistý, jak to s ním ženy myslí. Nebojí se jich, ale nerad by je ranil a nerad by si věci vykládal jinak, než ve skutečnosti jsou. Pokud se však zamiluje a svými city si je naprosto jistý, tak je schopný jít přes mrtvoly, aby získal svou vyvolenou. Skutečně by udělal cokoli, to není nadsázka. Její rozhodnutí ale vždy bude respektovat a její dobro bude vždy o něco výše než jeho primitivní potřeby. Rozhodně není ten, kdo by vyhledával lásku na jednu noc. V žádném případě.
Aby však někdo nepojal podezření, že se jedná o zženštilého muže, tak je nutné zdůraznit, že Kai má od něčeho podobného hodně daleko. Oplývá přirozenou autoritou a velká moc či zodpovědnost mu není cizí, nedovolí nikomu, aby podrýval jeho postavení a nenechá se zesměšňovat. Vyžaduje od ostatních respekt, který jim sám dává, a v momentech, kdy je to nutné, je schopen využít i ne úplně čestných prostředků, aby dokázal svou sílu. Kai není hračka, zlomená květina ani ztracený poutník, moc dobře ví, co si může a nemůže dovolit a že rozhodně patří k té silnější části lidstva. Nedomnívá se ale, že je snad neporazitelný nebo něco podobného, smrt je věc, se kterou počítá a které se nebojí. K jeho celkově vyrovnané vizáži dopomáhá i fakt, že nikdy nevede žádné rozpravy se svým vnitřním vlkem a nikdy nepřemýšlel nad tím, že by jeho vlk byla nějaká druhá entita, která v něm existuje. Kai je stejnou měrou člověk jako zvíře, je vlkodlak a nestydí se za to. Žije v dokonalé harmonii se všemi svými temnými choutkami, s tím, co by někdo nazval monstrem v hlavě. Nerozlišuje mezi těmi dvěma polovinami, jsou dokonale přítomné v každé okamžiku. Odráží se to v jeho drsnějším humoru, zahloubaném pohledu, který se vás drží a nepustí, v jeho naprosto nečitelné tváři s tím nejzvláštnějším úsměvem. A také v občas o něco silnějším stisku, v jeho komentářích o krásné vůni ryzího člověka, v jeho nezkrotné touze být venku, být svobodný a zároveň součástí společnosti či smečky.
Kdyby někoho zajímalo, co Kai rád dělá ve svém volném čase, tak by ho pár věcí vůbec nepřekvapilo a pár by se mu zdálo lehce prapodivných. Jelikož nějakou dobu žil sám, je perfektně schopný udržet svou domácnost funkční a čistou, všechno si opraví, uklidí, a dokonce umí i vařit, což je ale věc, kterou tají. Pokud vás tedy pozve na večeři či oběd k sobě domů, dá se to považovat za ukázku obrovské důvěry, kterou k vám chová. Dost času věnuje své práci, rád se hrabe v počítačích, programech, sem tam se někam nabourá, aby to náhodou nezapomněl. Když to nejsou počítače, tak jsou to silné motorky, co také velmi rád opravuje. Jinak zbožňuje běh ve své vlčí podobě, miluje vítr v srsti, vůni lesa a oceánu. Umí se rvát, ve vlčí podobě dokonce trhal nevinné vesničany, umí také kupodivu velmi pěkně kreslit.
Kai je velmi komplexní osobnost, dalo by se toho o něm říci doopravdy hodně. Neexistuje návod, jak ho pochopit, jak k němu přistupovat, jak se mu vetřít do přízně. Snad důležité je vědět, že ačkoli momentálně klopýtá, stále má neuvěřitelnou touhu se zachránit, někoho zachránit. Věří v lidi, věří v ten zbytek života, který má, a chce ho naplno využít.

Psal se počátek devatenáctého století, kdy se ve stejný den narodili Kai a Lydia, dva noví a čistokrevní potomci z jedné z nejstarších vlkodlačích linií vůbec. Ostatně se není moc co divit, Island nikdy nebyl zrovna turistickou destinací, kam by se v tomto století cestovalo, tudíž nebylo příliš na výběr, co se potencionálních vlkodlačích partnerů týkalo. Kai a Lydia tedy nějakým způsobem spřízněni byli, nějaké společné tety by se našly, ale naštěstí to nebylo tak blízké, aby se nemohlo počítat s tím, že jednou spolu převezmou vedení místní smečky po Kaiiově otci Asbjörnovi a jeho ženě Avě. A ke svému účelu byli od velmi útlého věku vychováváni - většinu svého dětství strávili spíše ve vlčí podobě než v té lidské. Možná to byl i důvod, proč jim okolní svět tak trochu utíkal mezi prsty, aniž by to nějak zvláště zaregistrovali. Samozřejmě se naučili nějakým základům toho, co by správné měšťácké dítko mělo umět - psát, číst, něco z historie, nějaké základy francouzštiny - ale na větší důraz byl kladen na to, aby se Kai uměl rvát a Lydia pečovat o ostatní. Dlouhou dobu jim to vyhovovalo, měli sami sebe, svou smečku a více k životu ani nepotřebovali, tedy do doby, než dorostli do rané dospělosti, Kaiovi se vzbouřily hormony a Lydia se rozhodla, že od dnešního dne bude ona sama svým vlastním pánem.
Těžko říci, kdo z nich byl v daný moment více nesnesitelný. Před Kaiem si nemohl být nikdo jistý. Byl jako časovaná bomba a nikdy jste nemohli vědět, jak zrovna zareaguje, co pochopí jako hrozbu a co jako žert. A že tehdy pro ránu nešel zrovna daleko. Většinu času jen ochotně asistoval svému tatínkovi a zpravidla odváděl onu špinavou práci. Nebylo to proto, že by ho snad těšilo rvaní se s jinými vlkodlaky, ale hnala ho nutkavá touha někoho ovládat. Dát jim najevo, kdo je tu budoucí vůdce smečky, kdo je ten dominantní jedinec. Dokázal odkázat do patřičných míst každého, kdo se jen pokusil vznést jakoukoli námitku. Polovina ho za to nenáviděla, druhá polovina svým způsobem zbožňovala. Oproti tomu Lydia už tak nějak z principu odmítala všechno, co jí někdo nabídl, poručil, nebo poradil. Dělala si naprosto, co chtěla, následky pro ni nehrály žádnou roli. Byla schopna se uprostřed dne sbalit, roztrhat někde po cestě náhodného kolemjdoucího, porvat se s nějakou podřadnou gamou, a to jen proto, že se zrovna nudila. Kupodivu ale vztah Kaie a Lydie zůstával stále stejně čistý a průzračný, což pro Kaiova otce Asbjörna bylo na jednu stranu uklidňující, ale na tu druhou krapet nebezpečné. Věděl moc dobře, jak svého syna vychoval, věděl, že jednou tohle období přejde, ale nebyl si jistý, že Kai a Lydia spolu někdy budou schopni mít takový vztah, jaký se od nich očekává. A ukázalo se, že nebyl vůbec daleko od pravdy.
Víceméně to vlastně vůbec nebyl Kai, kdo tuhle milou iluzi celé smečky překazil, to Lydia se zamilovala. Bezhlavě, nekontrolovatelně a nešlo s tím vůbec nic udělat. Pro Kaie, který tak nějak celou dobu počítal s tím, že nakonec přeci jen se svou nejlepší kamarádkou nějakého toho potomka zplodí, to byl ze začátku docela šok. Lydiin nový přítel se mi nezamlouval ani na okamžik, rozháraný dánský upír nebyl zrovna Viking dle jeho představ, to už spíš připomínal Hamleta než bájného bojovníka, ale Kai nikdy neměl v povaze se stavět proti rozhodnutí svých přátel, a proto Lydii podpořil, ačkoli mu bylo jasné, že nikdo z vlkodlaků s tou pijavicí souhlasit nebude. Měl ostatně pravdu, svou budoucí smečku znal velmi dobře a jeho otci ani nic moc jiného nezbylo, pokud chtěl zachovat čistou linii. Ne, že by existovala nějaká vysoká pravděpodobnost, že by snad Lydia se svým drahým nakonec nějaké dítě na svět přivedla, ale přeci jen pro jistotu… Lydia byla nucena smečku opustit a žít v ústraní, což vzhledem k rozsahu jejich rodného ostrova nebylo zrovna nejjednodušší. Kai se nacházel ve velmi nemilé situaci - buď mohl na protest také odejít a být tak se svou drahou skoro sestrou, nebo se snažit tu situaci změnit trochu sofistikovaněji a dlouhodoběji. Nakonec zvolil druhou možnost - pro budoucí život velmi důležitá volba - a s tichou podporou své matky a otce se pustil do nelehkého úkolu.
Možná za tím stála změna postavení Islandu oproti Dánsku, třeba za tím stálo štěstí, trocha hrubé síly, nebo aura vůdce, kterou vyzařoval. Možná to bylo jen obrovské štěstí. Nakonec se mu ale přeci jen podařilo valnou většinu vlkodlaků přesvědčit o tom, že Lydia žádného potomka s největší pravděpodobností mít nebude a on by s ní ani žádné malé vlče mít nechtěl, tudíž není jediný důvod ji separovat od jediné rodiny, kterou kdy měla. Islandští vlkodlaci nebyli nikdy zrovna otevřeni lidem z okolí, proto kromě ztráty těch nejbližších trpěla Lydia i nedostatkem sociálního kontaktu a nějak si neuměla poradit se stárnutím a smrtelností svých teoretických lidských přátel. A Kai nehodlal dopustit, aby musela trpět o moc déle, než je nezbytně nutné. A pomalu své druhy připravoval i na to, že v jinak dokonale islandské krvi se s velikou pravděpodobností brzy objeví cizí vlivy. Už nadále nehodlal podporovat křížení mezi vzdálenými sestřenicemi a bratranci, když se jim teď trochu pootevřela vrátka do většího světa. Chtěl nový genetický materiál, mladou krev, čerstvou sílu. Věděl, že to jen pro dobro jejich rodu, a nehodlal se omlouvat.


VODA▬▬▬▬▬▬▬▬▬
AURY5
ARGENY50


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama