close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Lerato Iverem Khan

13. října 2018 v 10:07

LERATO IVEREM KHAN


17. 7. 2001
člověk
studentka
Rogenia

Nyla Lueeth



Otec: Johannes Butho Khan, 43 let, po matce částečně patří do národa Zuluů, vystudoval práva a pomáhá svému otci Jeremiahovi, který je notář.
Matka: Abiona Ebun Khan, rozená Louw, 43 let, původem z Jihoafrické republiky, s Johannesem se seznámili na vysoké škole, zpočátku mezi nimi panovala jakási podivná rivalita, ale znáte to, co se škádlívá, to se rádo mívá... Po vysoké spolu začali žít a vzhledem k jejich profesím musela jít rodina trochu stranou. Johannes měl místo v otcově firmě, ona se uplatnila nejdřív jako zapisovatelka, poté asistentka a nakonec získala vytoužené místo státní zástupkyně. Pak přišlo první těhotenství a Johannes jí nabídl, že s jejich kloučkem zůstane doma on. Po ní podědila Lerato povahu - Abiona je úplně stejně temperamentní a umíněná.
Bratr: Taiwo Mazi Khan, 14 let, zanedlouho má nastoupit na uměleckou školu, rodiče si sice přáli, aby později studoval práva či medicínu, ale nakonec jim šlo hlavně o jeho štěstí, a tak ho nechali vybrat si.

Strýc: Nelius Bheka Khan, 38 let, vlkodlak, žije ve Státech a vyvíjí zbraně.
× Sestřenice: Dior Iminathi Khan, 13 let, vlkodlak.

Nevlastní teta a strýc: dvojčata Calien Danae a Zacharias Taavi Khan, 25 let
Nevlastní teta a pěstounka: Laiken Seraphine Khan, 31 let, jakožto lékařka pracuje na místní patologii

× Je pansexuálka, ale neví o tom a vnitřně popírá, že by kdy byla schopna mít něco se ženou, byť ji často přitahují i ony.
× Ovládá na poměrně dobré úrovni angličtinu, ale také zulštinu a afrikánštinu.
× Na základní škole se začala věnovat bojovým sportům - mezi nimi krátce judu, taekwondu a nakonec zůstala u kick-boxu. Je to její forma relaxace a pročištění myšlenek, než že by se s tím vytahovala.
× Chce se stát policistkou a dotáhnout to až na detektiva.

Lerato je velice temperamentní a živé děvče. Chvilku neposedí a neustále musí být mezi lidmi ve společnosti. Je rozený extrovert a cholerik k tomu. Vybuchne kvůli naprosté maličkosti, což za všech okolností nemusí být nutně špatná věc. Snadno se totiž pro leccos nadchne, a to je pak schopná hýbat horami, aby dosáhla svého. Bohužel, stejně snadno její zájem opadá a mnoho věcí pak končí nedodělaně či neúplně, protože ztratila zájem. To se týká jak aktivit, tak například partnerů. Nikdy se nebála lámat srdce - jakmile ji dotyčný chlapec přestal bavit, rozešla se s ním a upřímně mu řekla proč. Ne že by ve svém věku měla partnerů nějak moc, nikdy se však nedržela zpátky, co se týče sociálních vztahů Neostýchá se a říká věci tak, jak jsou. O to, že by jí to mohlo způsobit problémy, se moc nestará. Má totiž pěkně hbitý jazýček, díky kterému už vybruslila z nejedněch problémů. A že jich bylo. Vždycky říká, že to není ona, kdo způsobuje problémy, nýbrž že to problémy si ji vždy najdou. Tak či onak, kde je ona, nikdo se nenudí. Často na sebe i omylem strhává pozornost a podvědomě se jí to i líbí, je ráda středem pozornosti.
Mohlo by se vám zdát, že je ve všem dokonalá a i přes občasné výbuchy vzteku vlastně bez chyb? Tak to pozor, tahle melaninová kráska má tajemství mnohem temnější, než je její kůže. Ono to vlastně ani není tajemství, ne tak docela. Kdo ji totiž zná delší dobu, pozná i tento aspekt její osobnosti. Jak už bylo zmíněno, je výbušná, což většinou není takový problém. Kdyby se ovšem v těch chvílích, kdy se doopravdy rozčílí, nebyla schopná ostatním rvát vlasy přímo ze skalpu. Nestává se často, aby se rozzuřila tak, že někomu ublížila, jenže čas od času musí upustit páru a to je lepší, když se ostatní drží dál. Proto se také začala věnovat bojovým sportům, byl to úžasný způsob, jak se mohla odreagovat a vybít si přebytečný vztek i energii neškodně na pytlích. Či na protivníkovi, který obvykle její útoky vydržel. Mimo tyhle případy se dost často rozčiluje i kvůli naprostým maličkostem. Mnozí, co s ní strávili pár chvil, se kolikrát diví, jak je možné, že jí ještě nepraskla žilka v hlavě. Je schopná se rozzlobit i kvůli věcem, které se jí vůbec netýkají. Vášnivě začne nadávat na toho kluka, který podváděl při testu a dostal lepší známku, než by si zasloužil. Naprosto odsoudí toho řidiče, co na ulici málem přejel psa. Nikdo jiný se o to víc nestará, možná utrousí pár hanlivých slov, ovšem jen ona je schopná se o tom bavit klidně další půlhodinu. Kdo ji ale dokáže spolehlivě uklidnit, je její nevlastní teta a pěstounka Laiken.
Je plná vášně a živočišnosti, avšak ty ještě pořádně nevyužila. S chlapci se vídala, samozřejmě, že ano. Stáli by klidně i fronty, jen aby se na ně usmála. A přesto ji žádný z nich neoslnil natolik, aby s ním zůstala déle než pár měsíců. Na začátku možná byla nadšená a možná i trošku zamilovaná, ovšem opojení pokaždé opadlo během pár týdnů, občas i dnů. Někdy mívala i pocit, že to dělá tak trochu z donucení. Rodiče ji podporovali ve směru mužského pohlaví. Okolí očekávalo, že se bude dívat po klucích a že s nimi bude flirtovat a motat jim hlavu. Což se jí úspěšně dařilo i bez flirtování. Prakticky jí padali k nohám, jenže to ji nebavilo. Snadná kořist pro ni byla nezáživná a nijak nestála o někoho takového. To byl nejspíš i důvod, proč to s každým tak brzy skončilo. Jakmile bylo něco moc snadné, nebavilo ji to a ztratila zájem dřív než normálně. Pokud musela o dotyčného bojovat, vydrželo to podstatně déle. A pak to přišlo na jedné z párty, kterou pořádal nějaký její spolužák či někdo podobný. Až tam objevila, že by vlastně vůbec nemusela mít zájem o chlapce. Že o ně vlastně ani moc nestojí. Nikdy si nahlas nepřiznala, že je lesba nebo bisexuálka. Stále se ještě domnívá, že je jako většina ostatních, jen s takovým malým tajemstvím. Navíc není ani jedno z toho - ve skutečnosti je pansexuálka a na chlapce měla prostě smůlu. Přitahovat ji totiž může kdokoliv, jakmile ji přitahuje jeho osobnost. Jenže v budoucnosti se nevidí vedle ženy, vlastně spíš vedle nikoho. To, že jednou zaexperimentovala, ještě přece nic neznamená.

Lerato se narodila v Kapském městě jako první dítě dvou právníků Johannese a Abiony. Poznali se už na vysoké škole a po překonání stadia rivality a provokací se konečně dali dohromady. Po škole měla přednost kariéra - Johannes začal pomáhat ve firmě svého otce, který je notářem, a Abiona si umanula najít místo někde jinde, nechtěla se spoléhat na svého snoubence. Tuto tvrdohlavost a touhu po samostatnosti po ní podědila i její dcera. Společně se protloukali a Abiona poprvé otěhotněla, když jí bylo šestadvacet. Pracovala i v pozdním těhotenství a nenechávala se odradit. Po porodu po dlouhé (a hlasité) diskuzi s Johannesem se dohodli, že s malou holčičkou zůstane doma on. O dva roky později otěhotněla znovu, tentokrát s chlapečkem, ale tentokrát si postavila hlavu a přes její rozhodnutí zůstat doma s dětmi nejel vlak. A Johannes jí ustoupil. Miloval ji a miluje ji dodnes i přes to, že je tvrdohlavá jako mezek. Nebo možná právě proto.
Malá Lerato nic z toho pochopitelně nevnímala, byla spokojené malé děcko uprostřed velké rodiny a milujících rodičů. Chtěli jí dopřát to nejlepší, asi jako většina rodičů, ale nerozmazlovali ji. Odmala ji učili, že nic není zadarmo a chce-li něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat. Už ve školce měla pár problémů, protože k ráně nešla daleko. Nějaký chlapeček jí vzal autíčko, se kterým si zrovna hrála, aniž by se jí zeptal. Takovou nespravedlnost nemohla tolerovat, šla za ním a autíčko mu omlátila o hlavu. Ne že by měla násilnické sklony, jen ještě takové situace neuměla řešit diplomaticky ani nijak jinak. A to nebyl ojedinělý případ. Jakási holčička jí nalepila do vlasů žvýkačku, takže museli Lerato ostříhat. A ji nenapadlo nic lepšího než se pomstít a oplatit jí to stejnou mincí. Oko za oko, zub za zub.

"Zlato, je pravda, co nám řekla paní učitelka o tom chlapci?"
"Hmm, jo." Snědá holčička pokrčila lhostejně rameny, nijak ji to netrápilo.
"Proč jsi to udělala?" naléhal tatínek a koutkem oka se díval po Abioně. Stáli v kanceláři v mateřské školce, do níž chodila jejich malá. Zavedla je sem jedna z učitelek, která byla incidentu přítomna a která teď stála kousek stranou a čekala, jak se ti tři dohodnou.
"Stejně se mu už kejval!" rozohnila se najednou dívenka a v očích jí zaplál oheň, který Johannes často vídal v očích své manželky při obzvlášť hlasitých diskuzí. "Furt jenom povídal o tom, jak mu visí už na vlásku a jak už by ho mohl vytrhnout! Proč to teda dávno neudělal?!" rozhodila dětskýma ručkama. "Já vím proč!" Podívala se po učitelce a ohrnula rtík. "Je to srab, bál se ho vytrhnout, tak jsem to udělala za něho," zazubila se na ně nevinně a na chvilku se odmlčela.
Toho hned využila učitelka. "A nemyslíš, že to bylo od tebe trochu... drastické? Tedy, že ho to muselo bolet?" povytáhla obočí a s povzdechem si založila ruce na hrudi nad tou malou chytrolínkou.
"Ale jenom chvilku a teď už má klid, ne? Nechápu, co vám na tom vadí," opáčila Lera jakoby nic a zakroutila nad těmi dospělými nechápavě hlavinkou.
Rodiče si vyměnili pohledy s učitelkou, která se už ani nedivila. Nebylo to poprvé, co se stalo něco podobného. A pokaždé měla Lerato perfektní vysvětlení, proč to udělala. Prostě tomu ufňukánkovi vyrazila zub, kvůli kterému brečel skoro u každého jídla. Vlastně tím všem prokázala službu.

Nastoupila na základní školu, prvních pár let z ní byla vzorná žákyně, získávala samé jedničky, jako první se naučila číst, byť nepsala zrovna krasopisně, a byla docela oblíbená. Později se jejich třída rozdělila na dva tábory - v prvním byli především kluci, ti ji obdivovali a chtěli se s ní muckat, v druhém byly hlavně holky, které jí záviděly a neměly rády, protože na sebe vždycky strhávala pozornost. Jenže Lerato to dělala nevědomky, nebyla nafoukaná a povýšená, alespoň zpočátku ne. Chtěla se s nimi kamarádit, přespávat u nich, obdivovat slavné zpěváky a herce a všechny tyhle věci. Místo toho chodila po venku s chlapci, hrála s nimi fotbal, prala se s nimi a tím u nich byla ještě oblíbenější, i když si to neuvědomovala. Tím dopalovala ostatní děvčata, která ji kvůli tomu měla ráda o to méně. No a poté přišlo první muckání s klukem. Bylo to divné, nezvykle mokré a prostě divné, jak to nakonec barvitě popsala své matce. Když jí chtěl strčit ruku pod tričko, vrazila mu pěstí a utekla. Dotyčný chlapec pak chodil týden s monoklem a ostatní se mu smáli. To jí bylo třináct.
V té době se začínala vztekat čím dál víc, jedné spolužačce vlepila pěknou mlaskavou facku, když ji nazvala namyšlenou krávou, z čehož sice zvládla vybruslit, co se týkalo školy, ale jakmile se tyhle incidenty začaly množit, třídní učitelka se sešla s jejími rodiči a navrhla jim, aby jí našli nějaký koníček, díky kterému by vybila tyhle nežádoucí emoce. Vyzkoušela judo a taekwondo, ani jedno jí moc nesedlo, zato kick-box měl přesně to, co potřebovala.

"Ahoj, co tu sedíš jenom tak sama?"
U pohovky, na které Lerato seděla, se ocitla jakási dívka s piercingem v nose, odbarvenými vlasy a dost vysokým sebevědomím. Mohla být tak o dva roky starší a její ležérnost napovídala, že buď už je opilá, anebo je jedna z těch mladistvých, kteří si s ničím moc nelámou hlavu.
"To víš, nikoho tady neznám..." Musela zvýšit hlas, aby ji příchozí přes hlasitou hudbu vůbec slyšela. Věnovala jí úsměv a neznámá sebou plácla vedle ní.
"Tak teď už znáš mě. Ayoola," podala jí ruku a s uculením si s ní potřásla, než odněkud vyčarovala dva kelímky s nějakým neurčitým alkoholem. Vodkou s džusem, jak Lerato po napití zjistila. Vodka silně převládala, džusu tam bylo tak pár kapek asi jen pro chuť. "Řekni, jak se taková kočka ocitne na takové párty, když nikoho nezná, hmm?" naklonila k ní důvěrně hlavu a s osobním prostorem si hlavu nedělala.
Tmavovlásce to nevadilo, jindy se hlídala, ale tentokrát zavětřila možnost přátelství s někým stejného pohlaví a ve snaze zapůsobit si dala několik loků z kelímku. "No, přitáhl mě sem spolužák, ale ten, zdá se mi, někam zdrhl," natáhla krk a porozhlédla se po mnohdy už opilých puberťácích, jestli ho někde nezahlédne. Ani náznakem.
Ayoola chápavě přikývla a pročísla jí hravě vlasy. "Máš úžasný vlasy," utrousila a zasněně se na ně podívala, než pozvedla kelímek, aby si náznakem přiťukly a napily se. Lerato se na ni zazubila, cítila, jak jí alkohol leze do hlavy až nebezpečnou rychlostí. Neměla ve zvyku na takových akcích pít, ale tentokrát by mohla udělat výjimku...
A tak s novou známou tlachaly několik hodin, pily a smály se a byly v takové své bublině, která je chránila před ostatními. Naše melaninová kráska se několikrát přistihla, jak na Ayoolu zálibně hledí, ale pokaždé se zarazila a zahnala ty divné myšlenky. Je to dívka jako ona, to by nefungovalo. A přece ji s potutelným úsměvem její nová kamarádka vzala za zápěstí a odvedla do jednoho z mnoha pokojů velkého domu. Dveře zaklaply a alespoň částečně utlumily všechen ten hluk.
Lerato nebyla nervózní, za to nejspíš mohl ten alkohol a když se k ní světlovláska přiblížila a dala hravou pusu na nos, jen se zachichotala a nijak se nebránila ani letmé puse na rty. Cítila, jak ji polévá horko a šimrá v břiše. A to už ji druhá dívka líbala a opatrně tiskla k sobě. Už se s pár chlapci líbala, takže se připravovala na obvyklou přehnanou vlhkost, jazyk v krku a ruce všude po těle. Nic z toho se ale nedostavilo. Bylo to úplně jiné. Srdce jí bušilo jako o závod a letmým dotekům vycházela vstříc. Točila se jí hlava a nechápala, jak může tyhle věci cítit s dívkou. Vždyť je to absurdní! A přitom tak úžasné... Nechtěla přestat, a dokonce se i ona sama odhodlala Ayooly dotknout. Po chvíli oťukávání jim přišla vhod i postel, na kterou původně ani nepomýšlela.
Usnuly v náruči té druhé. Když se však ráno probrala, Ayoola byla pryč. Nechala po sobě jen vzkaz - papírek s růžovým otiskem rtů a slova "Ráda jsem tě poznala. A." Žádné telefonní číslo ani jiný kontakt, prostě se vypařila. A tehdy poprvé alespoň vzdáleně okusila, jaké to asi je, mít zlomené srdce. Zatlačila slzy, to jí vždycky šlo výborně, oblékla se a odešla domů. Nikomu o tom neřekla, potlačila tu vzpomínku a fakt, že se jí to líbilo a že Ayoola se jí víc než jen líbila. V šestnácti to bylo těžké, všechno se měnilo, začínala samu sebe teprve poznávat.

O několik zlomených chlapeckých nosů a srdcí později se začala ve škole profilovat humanitním směrem, začala se zajímat o společenské vědy, ale nehodlala se nimi zabývat i později - ne tak docela. Rodiče by si sice přáli, kdyby přilnula k právu jako oni, už jen kvůli rodinné firmě, ale Lerato si postavila hlavu přesně jako její matka. Rozhodla se, že půjde na přípravnou školu pro policisty. Jejím snem je dostat se do sboru a na oddělení vražd. Rodiče jí domlouvali, vykládali jí historky o nejrůznějších nechutných zločinech, s nimiž se už během svého právnického působení setkali, ale Lerato se nenechala. Už bylo jasné, že nepovolí, i kdyby se třeba stavěli na hlavu. Začala studovat přípravku už v Kapském městě a o dva roky později se rozhodla přestěhovat do Spojených států. Chtěla se osamostatnit, ale uvědomovala si, že úplně sama tam být nemůže. A tak Johannes kontaktoval svoji nevlastní sestru Laiken, která žije v menším městečku v Kalifornii, a domluvil s ní pěstounství i všechno ostatní. Původně měl Johannes v úmyslu Laiken finančně podporovat, přeci jen se má starat příštích pár let o jeho dceru a udává to i zákon, ale Laiken nesouhlasila a vzhledem k tomu, že v tomhle je dost podobná Lerato, raději jí ustoupil. Dohodli se, že tam Lera dostuduje a dál se uvidí. A tak se stalo.
Nyní naše melaninová kráska přijíždí do Shadowhillu ke své tetě a pěstounce vstříc všemu, co jí osud chystá.


ANGLICKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■7/10
AFRIKÁNSKÝ JAZYK ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■8/10
ZULSKÝ JAZYK ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■5/10
KICK-BOX■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■5/10
KRAV MAGA■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
JUDO ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
TAEKWONDO ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
VAŘENÍ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
SPOLEČENSKÝ TANEC■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■3/10

AURY10
ARGENY125

MAZLÍČEK

Australský ovčák jménem Michio (často přezdívaný Mochi)
Michio je hravé štěně velmi přátelsky založené. Nebývá agresivní, jen občas vymýšlí hlouposti za předpokladu, že se začne nudit. Potřebuje hodně pohybu, rád běhá, hraje si a nenávidí nudu. K ostatním psům je hodně otevřený, proto je vcelku možné, že ti starší ho budou považovat za trochu otravného… Lidem neubližuje, rád se pomazlí s každou vhodnou obětí a rozhodně se kontaktu s nimi nevyhýbá. Vzhledem k faktu, že se ale jedná o štěně, tak se jeho povaha může v průběhu let ještě měnit.
Michio se narodil nedávno v japonském městě Osaka v chovu australských ovčáků, který zde provozuje jeden japonský doktor se svou evropskou manželkou. Zpočátku měl Mochi zůstat v chovu, pokusit se vyhrát nějaké výstavy, popřípadě agility a poté se stát otcem dalších malých štěňátek, ale poté, co Laiken vyslovila žádost o jedno ze štěňat, byl pro svou milou povahu a pěkný vzhled zvolen jako nejlepší možnost pro americkou kolegyni. Docestoval tedy do Států, kde ho čekají nová dobrodružství.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama