close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nico Demarr

8. února 2019 v 17:04

NICO DEMARR


28. 4. 1991
člověk
novinář, spisovatel
Kodai

Roo Panes



Yves Demarr - otec, 53 let, zubař, Seattle
Docela milý a sympatický muž, poloviční Francouz a zubař, který se své práci již tolik nevěnuje. Se svou ženou mají nehezkou pověst v anglickém prostředí, kde svoji kariéru započal a taky zčásti ukončil, dále už následovala Amerika v celé své kráse, zde se s rodinou usadil a začal plně věnovat svým zálibám v muzice. Nica miluje jako svého syna, samozřejmě, a dokonce jej i v mnoha ohledech chápe, přeci jen si jsou velice podobní, avšak pozornost odjakživa více věnoval Alexandrovi, který - dle jeho názoru - představuje onu francouzskou část rodiny.

Annette Demarr - matka, 51 let, pediatrička, Seattle
Na rozdíl od svého manžela je Annette velice přísnou a tvrdohlavou ženou, samozřejmě tedy pokud se jedná o dospělé lidi. Děti odjakživa milovala, to zejména kvůli jejich roztomilosti. Bylo pro ni těžké se přestěhovat přes celý Atlantik, avšak v mládí byla ještě natolik zamilovaná, aby přikývla. Není divu, že Ameriku příliš nemusí. Své děti odjakživa milovala, přeci jen si mohla prvních několik let užít jejich dětství, a teď? Teď se jich zbavila, za což je jistým způsobem docela ráda. Ne tedy, že by jí vadila jejich přítomnost, jen má ráda samotu, to po ní zase zdědil Nico. Odjakživa dbala na tom, aby se uchovávaly anglické tradice její rodiny.

Alexander Demarr - dvojče, muzikant, Seattle
Jeden z úhlavních nepřátel Nica, dá se říci. Odjakživa ten oblíbenější, nadanější, chytřeji a úspěšnější bratříček, který dostal obdiv celé rodiny, tím zároveň i její podporu. Svoji kytaru snad miluje více než svého bratra, na tu hraje skoro v každém klubu Washingtonu. Ačkoliv je v očích Nica velmi falešným a škodolibým mužem, je pro mnohé na druhou stranou milým, sympatickým a velmi okouzlujícím. Nico je pro něj stále členem rodiny, a jednou za čas se tedy opováží mu poslat nějaký ten lístek na vystoupení.

O zbytku rodiny neví.

  • Překvapivě je zcela zdráv
  • Na to, že mu v žilách koluje krev Francouzů, se nikdy francouzsky nenaučil, místo toho zná základy španělštiny, němčiny a irštiny
  • Je to velký fanoušek fantastické literatury
  • I přes svůj odpor k bratrovi si oblíbil pár jeho písní
  • Vlastní plynovou pistoli, ekol firat magnum

Na první pohled by si někdo určitě pomyslel něco typu, "páni, to bude ten zpěvák, který včera hrál v tom klubu." Byli by na omylu, určitě tak vypadá, ale on měl vždy o pár těch IQ bodů navíc a o jednu kytaru méně. Měří dobrých 178 centimetrů, dle jeho názorů stále málo. Při chůzi se tedy snaží vypadat co nejvyšší, ač v sedu je to úplně něco jiného. Jeho postavu ještě podtrhává těch 70 kilogramů, které za život nasbíral. První věc, kterou byste na něm zaznamenali, jsou jeho vlasy. Již z dálky si je dokážete přirovnat ke kupě hnědého sena, tedy kdybyste ho neviděli ve formálním oblečení - to už jsou pečlivě upravené. Většinu času se o jejich vzhled nestará, toho se vzdal již dávno, a tak je má většinu času volně roztroušené po hlavě. Vlasy si vynahradil strništěm, o které se pečlivě stará, ne vždy se mu to však daří dle svých představ. Jeho obličej vždy obsazuje vážný výraz, s jehož pomocí vypadá o nějaký ten rok starší. Menšími detaily jsou jeho oči připomínající temné krystalky. Uši má v poměru malé, nevýrazné, ačkoliv mají na jeho vzhled vážný podíl. Jeho bledě růžové rty vždy uvidíte těsně zavřené, málokdy otevřené.
"Život je jako hra, a chyby nás učí, jak ji nehrát."

Jeden z mnoha dopisů by právě dopadl na zem, šlo by pravděpodobně o další blbý kus jeho nepodařené práce. Ale to nevadí. On už si zvykl. Neúspěch už byl něčím, co jej doprovázelo na každém kroku, ať už to byla škola, či rodina, nebo jenom ten blbý pohovor - pokaždé se setkal s tím, co on nazývá svým prokletím. Jednoduše už nemá příliš velkou naději v to, že se ta jeho hra rozjede. Vidí to tak u všech, že je zde ten jediný bod, kotva, kdy se lidský život posune maximálně níž a níž. Proto stojí na místě a posmívá se hlupákům, kteří snad doufají v něco lepšího. Protože před sebou mají maximálně jeho posměch a prohru, chtějí snad něco více? Otázky. Těch měl odmalička dost, možná jej právě ty navedly na tuto cestu neúspěšného spisovatele a novinářské harpyje. Nikdy si nevystačil s pouhou výmluvou a jednou větou. Potřeboval slyšet vše podrobně, znát význam a původ, jak to proběhlo. Vědět všechno, být u všeho. Stále se o to snaží. Možná už jenom proto, že občas mu v těch očích zajiskří, začne něco myslet až příliš vážně. Snaha zde je, samozřejmě i byla, avšak pomalu to vidí už jen jako docela monotónní činnost, na jejímž konci čeká opět ten začátek, neúspěch. Ve vzácných případech se ale něco podaří, což často svádí na své nízké - ve skutečnosti občas až příliš vysoké - nároky a štěstí. Jednoduše si přeje mít něco pod kontrolou, například vlastní život, který by pak nebyl tak planý a jednorázový, jako právě teď. Kdy je osud vepsán na papír inkoustem nežli tužkou. Pracuje a žije, mračí se na všechny ty lidi s úsměvy na tvářích, jako kdyby věděli, co právě dělají. Tedy většinou. Občas zde je úsměv, ne moc přirozený, víc však po něm chtít už nikdo nemůže. Práce málo, peněz málo. Vlastně už je jen rád za tu vyšší dávku kofeinu, co si dopřává každé odpoledne u svého stolečku. Působí mile, snaží se. Potřebuje lidský kontakt stejně jako každý jiný, možná se jen přeci v chování lehce liší, ale stále má své sny a naděje. Přání. Tajné touhy, o kterých večer sní.

Je to až pro ně typické. Vidět, jak každý vstává a opět usíná, chodí do a z práce domů, aby se vše mohlo opakovat. Aby ta práce pokračovala na další pomyslné úrovni s tím, že lidi hledají nový význam toho začarovaného kruhu. On ale ne, stereotyp byl odjakživa jeho největším nepřítelem, takovým tím zdrojem jeho konstantní nevrlosti, která jej díkybohu udržuje - dle svého názoru - na zdravém procentu populace, jež si uvědomuje, jak na tom dnešní lidé jsou. Spíš bych to však přirovnal k existenciální krizi, kterou zastírá vlastním pohledem na svět. Skeptickým. Na konci dne to však končí stejně. Jeho stav, který se přes den pohyboval kolem lehce vytočeného až po neutrálního, by byl právě docela vyčerpaný. Vzdal by své každodenní marné pokusy o to, aby se nějak změnil, což je mimochodem nemožné už jen z toho důvodu, jak tvrdohlavý člověk to je, a odkráčel zpět do svého kouta. Do toho malého bytu, který je jako připomínkou toho, že opět nic nevykonal. Stále je to ten stejný naivní člověk se zakalenou myslí, která čeká na očištění. Stále stojí na tom samém místě a bojí se pohnout, bojí se té hloubky pod sebou.
Žít ve stínu svého sourozence nikdy nebylo jednoduché, avšak zároveň také nijak vzácné. Nico měl tu smůlu, že byl pokaždé tím druhým, ať už v očích svých rodičů, či okolního světa, ne vždy to však také znamenalo jistou nevýhodu. Tedy krom toho, že se musel celé své dětství účastnit boje o pozornost, zde byla i rodina, v té doteď i hádky panují. Ukázkový vztah Angličanky s Francouzem byste našli právě zde. Byla to právě jeho matka, která ze svých dětí chtěla mít pravé Angličany, tak tedy bylo i rozhodnuto. Dvojčata se narodila již v Seattlu, zde i vyrůstala, vliv na ně tedy samozřejmě měla i americká kultura, která oba navedla k umění. Výchova těchto dvou kluků nikdy nebyla zrovna lehká, přeci jen většinu čau museli oba dva rodiče pilně pracovat, proto již od útlého věku navštěvovali různé kroužky. Zatímco Nico všechny tyto volnočasové aktivity zcela nenáviděl, se z Alexe stával již docela schopný karatista, kytarista a zpěvák. Nebylo divu, že se ihned stal o něco oblíbenějším. Nico na rozdíl od svého dvojčete vždy vynikal ve škole, dokonce si i našel koníček, který jej začínal bavit, střelbu. Možná si ji oblíbil jen kvůli tomu pocitu, vždy si připadal jako nějaký akční hrdina, pokaždé cítil onen proud napětí, který jím procházel, když zmáčkl spoušť, jestli to tedy napětí vůbec bylo. Doprovázela jej do patnácti, chvíli stála bok po boku vedle jeho záliby v poezii, přechod na střední pro něj však znamenal mnoho nových možností, proto se tedy rozhodl opustit jakýkoliv kroužek, plně se začal věnovat své začínající spisovatelské kariéře, což vlastně dělá i doteď. Pomalu se ztrácel ve světě svých řádků, jeho bratr totéž ve vlastní hudbě. Nebylo to nijak lehké období, to už zejména kvůli jeho vztahu s rodiči, který nebyl kdovíjak pevný. Spíše se dalo říci, že se začal vzdalovat, pomalu odplouval stranou od té idylické rodinky, těch dvou pyšných rodičů s úspěšným synáčkem, který už teď měl zajištěnou budoucnost. On na druhé straně neměl nic, pouze školu a čistý papír. Tento vztah se bohužel nikdy nenapravil, dalších několik let stál v pozadí a pokračoval, snažil se prosadit ve světě, to se mu však nikdy nepodařilo. Pomalu to dokonce i začal vzdávat, obrátil se na práci, kterou odjakživa označoval za spodinu spisovatelů - k žurnalistice. Sice ji nenáviděl, to ano, ale jistým způsobem věděl, že k němu patří. Byl to zvědavý člověk, občas až moc, dobrodružný, to vše viděl zde. K tomu dokázal uplatnit i svůj talent, což se vždy hodilo. Vystudoval, co pak? Chvíli hledal práci, která jej nakonec dovedla i do městečka La Crescent, kde si dokázal najít docela levný byt.
VROZENÉ
SÍLA[3/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
VÝDRŽ[5/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
RYCHLOST[5/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
ŠTĚSTÍ×
▄▄▄▄▄
level 2
OBRATNOST[5/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
MAGICKÝ POTENCIÁL×
▄▄▄▄▄
level 2

NAUČENÉ
BOJ BEZE ZBRANĚ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
STEALTH[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
BOJ SE ZBRANÍ[1/10]
Krátké zbraně
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
PŘEŽITÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
SPORTY[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
LOV[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
OŠETŘOVÁNÍ[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
UMĚNÍ
[0/3]
Psaní beletrie
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 3
OPRAVOVÁNÍ[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
.
.
.


MAGICKÉ
ELEKTŘINA[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama