close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Lionel Danté de Arencibia

9. července 2019 v 19:16

LIONEL DANTÉ DE ARENCIBIA


28. 5. 1988
vlkodlak
policista
Kodai

Mike Pishek



José Arencibia - otec, 69 let, v důchodu, Madrid José svou rodinu odjakživa miloval celým srdcem, což vedlo k tomu, že se v očích svých dětí stal takovým tím hodnějším rodičem. Benevolentním. Mohlo za to zvláště to, že hodně svého času trávil v práci. Danté se jednoduše stal jeho oblíbenějším dítětem, ale po jeho výběru práce se jejich vztah poněkud zhoršil. Dodnes mu vymlouvá, že není pozdě se obrátit na mechaniku a opravu šrotů.

Therese Arencibia - matka, 68 let, učitelka, Madrid Stejně jako její dcera, i Therese odmalička věděla, co chce v životě dělat. Jako malá by v hrách na školu vždy byla učitelkou, a když do ní konečně nastoupila, její natěšení pouze povyrostlo. To bylo jejím snem, být učitelkou. Po několika úspěšných letech se jí to dokonce povedlo, nakonec tedy skončila v Madridu s mužem svých snů a dětmi, které odjakživa milovala svým podivuhodným způsobem. Byla přísná, samozřejmě, někdo totiž musel. Na rozdíl od svého až příliš starostlivého muže své děti v jejich volbách plně podporuje, ač občas také pochybuje.

Emilio, Luciano, Tomás, Pedro Arencibia - bratři Lio své bratry příliš nesoudí za to, že jej v mládí nemuseli. Dnes na to samozřejmě hledí jako na dobrou vzpomínku, přeci jen to z něj udělalo člověka, kterým je teď. Všichni čtyři bratři se odjakživa prali o pozornost a peníze, což z nich dělalo velké rivaly, po několika letech se však rodinné spory urovnaly, všichni povyrostli, odešli si založit vlastní rodiny. Lionel s nimi poměrně vychází, byť se nevídají příliš často, když už tedy ano, s radostí si pohraje se svými synovci a neteřemi, vypráví jim tak často o své policejní kariéře.

Isabelle Arencibia - sestra, 26, psychiatrička Jediná dcera v rodině Arencibia, odmalička milována a opečovávaná, přeci jen se Therese konečně splnil sen toho, že bude mít dcerku. Její dětství bylo překrásné, většina jejich bratrů už dávno bydlela o samotě, zbyl zde tedy jen Pedro a Lionel, s ním měla obzvláště pevný vztah. Když neměl ani jeden z rodičů čas, jednoduše navštívila bratříčka, který jí rád s čímkoliv pomohl. Po čase si tak uvědomila, že chce být stejný jako on - chtěla pomáhat lidem. Místo toho, aby se z ní stál nějaký voják, se rozhodla pro psychologii, která ji odmalička zajímala. Z rodiny s Lionelem jako jediná udržuje stálý kontakt, několikrát za rok se navzájem navštěvují, přičemž své dny tráví stejně jako s matkou - u telenovel se spoustou komentářů.

> Je to skvělý plavec, střelec a vyniká i v několika bojových umění
> Hovoří plynule anglicky, zná také základy italštiny a francouzštiny
> Je znám tím, že nadává ve španělštině
> Odjakživa se věnoval umění, konkrétně malířství
> Na těle má jediné tetování, jednoduchý nápis GEO na předloktí
> Od své přeměny se již několikrát úspěšně proměnil
> S vlkem prvně skvělý vztah neměl, teď je na tom však mnohem lépe
> Kromě služební zbraně žádnou jinou nemá
> Věnuje se vyrábění pastí, které kromě lidí dokáží ulovit i nějakou tu zvěř
> Tuší o existenci upírů
> Má přezdívku - Golpe, což ve španělštině znamená rána
> Neustále nosí svou vojenskou známku
Na první pohled působí velice jednotvárně - jako někdo, kdo by ve škole trávil čas po škole, a kdekoliv jinde ve vězení. Je to jeho darebácký úsměv, který se postará o to, abyste jej viděli spíše jako hrozbu nežli blízkého přítele. Je poměrně vysoký, jeho 189 centimetrů z něj činí víceméně nepřehlédnutelného jedince, jistým způsobem to zapadá dohromady s jeho vyrýsovanou postavou, o kterou se odjakživa staral. Není to tedy napohled ani nikdo, s kým byste se přímo chtěli dostat do potyčky, přeci jen vypadá na hroudu svalů a kostí. Rychle ale zjistíte, že darebácký úsměv je něco, s čím se náš milý Lio narodil, ten doplňuje pár zelenomodrých krystalků, které se zatřpytí kdykoli uvidí dalšího člověka. Úsměv často nahradí onen planý pohled, který se blíží spíše k mračení, může za to zejména husté obočí, které má jistou tendenci popadnout dolů. Celou tvářičku potom doplňuje jen strniště. Lionel nikdy nebyl znám tím, že by se o sebe bůhvíjak staral, proto jej tedy občas - zejména v období zimy - můžete zahlédnout s plnohodnotnými vousy, které si s radostí nechá zastřihnout. Další důležitou částí jsou už jen jeho tmavé blond chapadla, kterým ostatní říkají vlasy. Ty příliš v lásce nikdy neměl, už jen kvůli tomu, jak neposlušné vždy dokázaly být. Většinu času je najdete pohozené na straně, jestliže však zmoknou, můžete je očekávat na každém kousku jeho hlavy, zejména tedy na tváři, kde mu brání ve výhledu. Jeho šatník není nijak pestrý, či vytříbený. Jednoduše jej najdete ve všem, co se mu napohled zalíbí, což můžou být například džíny, či jednobarevná trička a podobně. Málokdy jej tedy najdete ve směsici vícero barev, naopak nosí spíše tmavé, které se blíží až k černé. Jestliže však od Danta očekáváte obleky, budete velice zklamání. Kromě jednoho obleku, který je schopen vytáhnout jen na svatby, žádný jiný nenosí. Svou vlčí podobu by charakterizoval stejně jako sebe sama, jako štít. Větší stavba, sám nemůže posoudit, zda větší, než je u vlkodlaků obvyklá, ale není těžké uhádnout, že v kohoutku má mnohem více než normální vlk. Napohled by se jeho kohoutek měl pohybovat kus pod metrem a půl. Srst na některých místech nabírá mnohem světlejších odstínů než jeho vlasy, ale stále se odstínem příliš neliší.
Lio se vždy označoval za štít. Je tím velkým plátem, který lidi ukrývá ve svém stínu. Zde se dokáže ztratit kdokoliv, v pohodlí jeho bezpečí, něžných slov, jistoty, kterou přináší s sebou. Doslova se tak také i chová, nebyl by to on, kdyby vás i v byť málo nebezpečné situaci nepokládal stranou, aby za vás vyřešil vaše problémy, do kterých mu - ostatně jako do všeho jiného - nic není. Pro mnohé je to otravné, pro mnohé je to milé, tak i tak se však lidi drží tohoto muže. Ví, že je ochrání za každou cenu, ať už je zná pár měsíců, či jen několik hodin. To byla jeho největší chyba, na tomto usměvavém bojovníkovi - bojoval v boji všech. Je to jako kdyby štítem měl nabíhat mezi ozbrojený dav, jako kdyby si myslel, že se chrání ze všech stran. Krutou pravdou je však jen to, že se brání před tím, co je před ním. Jeho přátelé, osoby, pro které se tak obětuje, jej tedy mohou jednoduše zradit. Odjakživa potřeboval kamarády, věrné, kteří mu vždy kryli záda a všechny ostatní strany, které nezajistil on sám. Bez nich byl ničím, štít tedy samozřejmě měl, ale to mohlo být tak vše. Na první setkání mnohým tak nepřipadá, vypadá křehce. Jako takový milý medvídek s nakažlivým úsměvem na tváři a smíchem, který odlehčí jakoukoliv atmosféru. Jsou to vtípky, jednoduše proud jeho pozitivity, kterou lidi zahlcuje. Není ale těžké poznat, že se za touto maskou ocitají i emoce za hranicí štěstí, jeho další stránky, které projevuje jen v nutných situacích. Ze sekundy na sekundu se tedy z toho ukecaného a dotěrného chlapa dokáže stát někdo zcela jiný, pozorovatel. Je to jedna z jeho fází, jak tomu on říká. Slunečno, zamračeno, bouřka. Většinou se vždy pohybuje po náladě kolem své obvyklé milé, vzácně tedy náladu nemá, což vypadá tak, že jeho vtípky pomalu táhnou k černému humoru, a v jeho slovech jde cítit hořká chuť sarkasmu. Bouřka je mimoto zcela něčím jiným. Je to potlačovaná agrese, všechen ten vztek, ta frustrace, kterou cítí, kterou zavřel pod zámek ve své mysli. Zde je schovaný onen vlk, který se těší na další lov. Málokdy se tak cítí, a když už ano, poznáte, že je něco špatně. Že se někdo opovážil ublížit někomu známému, že opět vytahuje svůj zaprášený štít, aby opět bojoval pro hrdost a čest druhých. Opět vyráží do boje, ze kterého se nepoučí. To je jeho další silná vlastnost, jeho tvrdohlavost, která jde ruku v ruce s nepoučitelností. Může spadnout kolikrát chce, přiblížit se k smrti co nejblíže, avšak nikdy nezmění svůj způsob boje, svůj pohled na okolní lidi. Křehké, stejně jako on. Smrt a bolest vždy byly a budou něčím, co nedokáže vidět, a více než to si přeje, aby se sám stal terčem všeho.
Dantův život se odjakživa dělil na tři části, které by připomínaly nesmírně slavnou Božskou komedii. Možná jen v jiném pořadí a náladě. Vyrůstal v něčem, co by připomínalo očistec, prošel si peklem ve službě. Teď? Teď se jen modlí, že našel svůj pravý ráj.
Lionel se narodil do chudé rodiny čtyř dětí v Madridu, psal se tehdy rok 1988, jeden z mnoha, který byl naplněn všemi emocemi. Byly zde války, demonstrace, vznikající spojenectví, pokrok. Byl zde také on. V rodině, kde se oba rodiče tvrdě snaží uživit rodinu, je zapotřebí využít všeho, co jde. Proto zde měl odmalička pouze sourozence, kteří mu dělávali společnost. Docela nemilou, zeptáte-li se ho. Věkový rozdíl zde byl poněkud velký, nejstarší z jeho čtyř bratrů měl 19, se svou přítelkyní žil v jednom z pokojů jejich malého bytu, další tři byli v rozmezí dvou let. Všichni sourozenci byli v pubertě, divokém období lidského života, kdy je jedno malé škvrně snad tou poslední věcí, co potřebujete vidět. Odmalička byl v očích svých sourozenců viděn jako přítěž, jeden další příživník, jeden další na hlídání. Rodiče jej milovali a pečovali o něj, když mohli, jeho bratři jej na druhou stranu nenáviděli. Všechno se teď dělilo na pět dílků, všechen volný čas madre a padre patřil jemu, ačkoliv
ho stále bylo málo. Málokdy mohl jít ven, většinu svého času vždy trávil u malé televize, popřípadě zavřen v pokoji, kde si hrál se starými a ušmudlanými plyšáky, které mu bratři předali. Miloval je do jednoho, mnohem více než lidi okolo něj. Když začal navštěvovat školu a trochu vyrostl, seznámil se světem, jak původně chtěl. Ne možná úplně tak, jak chtěl. Stačilo jen pár měsíců, aby se stal středem pozornosti, původně oblíbený, později nenáviděný a zastrašovaný. Byl to přesně ten chudý klučina s čtyřmi bratry a jednou sestrou, která se ukázala po necelých pěti letech po něm, to už byli dva z jeho čtyř bratrů pryč z domova. Každopádně to byly posměšky, které kvůli nim dostával, také i kvůli věcem, které si vymýšlel. Rodiče to sváděli na jeho velkou fantazii, děti si z toho utahovaly. Početná a chudá rodina s bujnou fantazií nebylo všechno, co mu ničilo život. V inteligenčních testech byl zařazen do vrchních 10 % světové populace, což mu činilo docela nepěknou pověst šprta a vševěda, čímž rozhodně ani náhodou nebyl. Kamarádi mu v tomto období nikdy nevydrželi, buď podlehli pověrám, nebo je omrzel. Jeho sestra ho na druhou stranu milovala stejně jako on ji. Viděl v ní sám sebe, mladšího sourozence, který potřeboval utěšit, políbit na tváře, hrát si. Nezáleželo na tom, co se s ním děje. Byl šťastný tak dlouho, dokud mohl pomáhat a být se svou sestřičkou. Isabelle byla tím nejšťastnějším díky jemu. Takhle zjistil, jaký krásný pocit to je, když může někoho chránit a vést. Jak sám soucítí s osobou pod jeho křídly, jak cítí bezpečí a klid. Rány do zad jej milovaly stejně jako slzy na tvářích a jeho sestřička. Na ničem jiném nezáleželo.
Byla to také ona, která jej donutila se učit. Díky menšímu postrčení se mu vedlo mnohem lépe, dokázal se dostat na bakalaureát, našel si pár přátel, které chránil za každou cenu. Byly zde tedy chvíle, kdy mu hrozilo vyloučení, když se kvůli problémům druhých sám do jednoho dostal, ale vydržel. Reputaci u pedagogů měl výtečnou, jeho inteligence a pokrok již tak začínaly zajímat další školy, které se o tohoto mladíka postupně ucházely. On se však v osmnácti rozhodl jinak. Díky výtečnému prospěchu, doporučení a výkonu se přidal ke Cuerpo Nacional de Policía. Jeden z důvodů, proč se přidal, byl i svět, který chtěl prozkoumat, vynahradit si své dětství, které strávil v jednom malém bytě. Přidal se k policii, aby odlehčil vlastní rodinu a osamostatnil se, vydělával dostatek peněz pro budoucnost sebe a své rodiny. Trénink byl však ničím oproti tomu, co jej za jeho krátký život čekalo. V Ávile strávil devět měsíců na akademii. Nedalo se říci, že by to bylo zrovna pohodlné, či nějak zábavné, ba naopak. Byl podroben mnohým zkouškám a testům, jak z fyzické, tak i z psychické stránky, a když po tomto období vyšel, byl to zcela jiný muž. Zkušenější, odvážnější, moudřejší. Jeho mentorem po další rok byl Ital jménem Francesco Bellone, člen elitní jednotky Gruppo di Intervento Speciale. Lhal bych, kdybych řekl, že měli úplně skvělé vztahy. To možná kvůli tomu, jak podobní si byli. Ačkoliv byl Francesco pokročilejší a silnější, vždy před sebou měl Lionela, za každé situace, za každé zkoušky. Oba dva se na svět dívali skrze sklo vlastních štítů, které si vybudovali, a tudíž to byl rok souboje mezi tím, kdo ochraňuje koho. Mohlo to být docela patrné, ale oba dva své postavení zcela přehlíželi. Porovnávali se povahově, po výdrži, po minulosti, kterou měli jakžtakž stejnou. Oba pocházeli z početné rodiny. Když jejich trénink skončil, neviděli se dalších pět let. Francesco byl převelen do Afghánistánu, víc se toho Lio nedozvěděl. On sám se však zaměřil na vlastní kariéru, na hodnost, která mu rychle stoupala. Nebylo žádným překvapením, že se po dvou rocích rozhodl přidat ke Grupo Especial de Operaciones. Během svého tréninku a přípravách se seznámil s mnohými členy zahraničních jednotek. Dostal cenné rády, na které snad nikdy nezapomněl.
V GEO se nakonec umístil jako přední odstřelovač, čímž si také zasloužil i přezdívku Golpe. Jednoduše byl znám tím, že se trefil. Byl to malíř a voják zároveň, všímal si těch nepatřících odstínů, avšak na rozdíl od umělce je nijak neměnil - střílel. Zprvu byl podceňován kvůli svému věku, avšak rychle okolí ukázal, kým je. Obětavý, horkokrevný muž, který svou skupinu chránil za každou cenu. Jeho první mise nebyly ničím významným. Dělal doprovod, občas se tak proletěl do zahraničí, občas dokonce seděl na dni práce v některých školách. Vyprávěl, jaký zajímavý a těžký život vede. Těžké to tedy
vskutku bylo, ne vždy se hrozba totiž ukázala, a když už ano, bylo to v tom nejméně očekávaném momentě. Toto období bylo také to, kdy se opět střetl se starým známým. Francesco byl v jeho očích tím stejným, o píď starším tupcem. Byl v té době v Itálii u jednotek GIS, když se zamíchal do lovu na mafiánského bosse. V podstatě zde nečekal nic jiného než rychlou akci. To, s čím skončil, byl Francesco, docela zatuchlý bar a trochu více násilí a předstírání, než bylo původně zapotřebí. Netrvalo však dlouho, dokud nebyl zločinec lapen, a oni mohli navštívit onen podnik ještě jednou. Tentokrát bez toho vyslýchání. Takhle tedy dopadly snad každé akce, u kterých byli oba dva. Vídávali se tak pětkrát za rok, to tedy když se Francesco vracel z Kábulu a Lio ze svých cest. Vždy se setkávali na tomto odlehlém místě na Sicílii. Zde si mohli říct cokoliv - nikdo je neslyšel. Nikdo je na dva týdny ani neviděl. Opakovalo se to pět let, všechna ta setkání a sbližování. Stávali se nerozlučnou dvojicí. Tedy do chvíle, kdy už se neukázal. Byl březen, na to si pamatuje. 2015, příšerný rok. Vodka zde chutnala jako čistá voda a jeho srdce bylo roztříštěno na malé střepy, které ani jeho sestřička, budoucí psychiatrička, nedokázala slepit. Být vládním psem mělo dosti povinností a nevýhod, nedostatek informací byla jedna z těch patrnějších. První týdny se snažil s centrem v Afghánistánu spojit, avšak nedočkal se ničeho. Francesco se na povrch vynořil málokdy, vždy jen podal informace, a opět se ponořil pod hladinu zákona. Své naděje vzdal po prvních třech měsících, kdy byl označen za KIA. Byl to pozoruhodný pocit, očekávaný. Věděl, že jejich práce přináší nebezpečí, že jejich čas byl omezený ranami, které ještě strpí, bylo to jako zakopnout ve tmě a zažít okamžik padání, kdy sami přemýšlíte nad tím, jak svou situaci zlepšit. Bohužel, žádná možnost zde není. On ji také neměl, ani když byl na pohřbu. Rok měl potom bez služby, vrátil se do rodného města, žil se sestrou. Svůj volný čas věnoval malbě a rodině, nic jiného se mu nenabízelo. Zdrcení a beznaděj byla brzo nahrazena docela planým pocitem nicoty. Jako kdyby se opět stal tím prázdným plátnem, který celý svůj život obohacoval barvami všech odstínů. Měl zde také čas přemýšlet nad vlastní budoucností, a možná by někam došel, to tedy kdyby jej nevolala povinnost.
Svůj poslední rok v GEO strávil v Barceloně u městských zásahových jednotek. Sbíral informace o pozoruhodných útocích, přicházel blíž a blíž ke zdroji. Jenže ono se vždy něco pokazilo, v tomto případě to byl jeden proslulý barman na Sicílii, který předal fotky jeho a Francesca. Když tedy stál na té lodi uprostřed noci a očekával informace, měl čekat, že se něco zvrtne. Zvrtlo se všechno. Jako první to byl vlk, kterého viděl. Strnul. Mohl tušit, že to nebude nic obvyklého. Jeho mysl mu však říkala pouze jedno - bude to nějaký mazlíček. Neboj se. Když se jich poté objevila celá horda, začínal mít pochyby, ustupoval. Vytáhl zbraň. Netušil však, že na něj skočí i několik zezadu. Mohl začít střílet, nic by však s tuctem vlkodlaků neudělal. Jednoduše přijmul fakt, že zjevně umře, velice blbě a nevhodně na to, čím si již prošel. Cítil pach a chuť krve, ostrou bolest, když mu do těla pronikaly tesáky lehce jako do nějaké blbé rostliny. Pak tam byla voda, mořská voda. A klid.
Lionel se probudil až na břehu, kolem něj byl hlouček lidí. Byl v potrhaném oblečení, bez sebemenší rány, byl bez zbraně, bez odznaku. Všechno ostatní unesl proud. Chvěl se, hleděl na ranní oblohu, na mraky, které ji pokrývaly, snažil se přemýšlet, dostat se k řízení vlastního těla, které teď ovládala pouze bolest, palčivá, neústupná, tak zatraceně příšerná, že si ani nedokázal vzpomenout na to, co mu na akademii říkali. Jen tam ležel v bolestech. A trvalo celých dvacet minut, než mu někdo zavolal sanitku. Netrvalo dlouho, dokud jej nenavštívili první nařízení, kteří chtěli vysvětlení. On? On potřeboval klid, čas na vzpamatování se, více prášků. Nedokázal jím říct, že ho napadla kupa vlků, že si jasně pamatoval, že padal do mořské vody a umíral. Sám věděl, že za tohle by si zasloužil pár měsíců v léčebně. Proto tedy řekl jenom jedno - nepamatoval si. Špatná lež, ale většina to respektovala, tedy na chvíli.
Po několika dnech v nemocnici dostal jen krabičku prášků na jeho nevysvětlitelné bolesti, které jej sužovaly co pár hodin. Propustili ho přímo do výslechu. Každý snad mohl vědět, že něco skrýval, a
když se tak ocitl pod tím obřím náporem, povolil. Řekl jen jednu věc - vlci. Pamatoval si vlky. Poté putoval přímo k psychologovi, který měl v průběhu měsíce sepsat jeho profil. První dva týdny vypadaly v pořádku, byl to stále stejný muž, jen více tichý a uzavřený, paranoidní. Po úplňku to byl však někdo zcela jiný. Kdyby měl vyprávět, co se stalo, nevěděl by, kde začít. Bylo to náhlé, jednoduše by to popsal jako příliš fotek pohozených na sebe. V jednu chvíli byl ve svém bytě, v druhém do sebe rval prášky, v tom třetím cítil to šílené praskání, tu změnu, zmatek. Bylo to jako by umíral zcela od znova, jen trochu jinak. Naposledy si už pamatuje jen to, že je na čtyřech, jak se nedokáže ovládat, jak cítí onu chuť. Po té noci se probudil ve vedlejším bytě vedle těla mladé dívky. Neznal ji. Byl od krve, cítil krev, měl ji na jazyku. Třásl se, proklínal, potřeboval pryč. Poté se už jen v rámu dveří ukázal ten muž, poznával jej. Pracoval s ním, nikdy se však blíže nepoznali. Na tváři měl úsměv, sledoval mrtvé tělo a panikařícího muže. Jednoduše mu řekl, ať vypadne. O tělo se postará. Možná by na tuto příhodu stále nevzpomínal tak moc, kdyby jej neoznačil za vlkodlaka, což v něm probudilo ještě více zmatku. Další sezení u psychologa nezvládl. Zhroutil se lehce jako domeček z karet. Jediná dobrá zpráva na tomto období byla ta, že o dívce nikdy už více neslyšel. Žádné stopy, žádné tělo. Měl tedy tisíc chutí říct, že zabil nevinného člověka, ale sám věděl, že jeho trest by byl mnohem horší než smrt.
V roce 2017 odstoupil od španělských jednotek, bylo to pár měsíců po tom, co se proměnil, co si vskutku uvědomil, kým je. S pomocí známého to šlo možná rychleji, avšak starý život jej nelákal. Nemohl mít dva životy. Dostal jednoduchý tip na svůj nový domov, město La Crescent, Amerika. Říkal, že tam zapadne, že zapomene, a tak jej poslechl. Při příjezdu si musel zvyknout hned na několik věcí, jedna z nich byla ta, že neměl práci. Ta druhá byla možná ta, že se zde cítil jako doma. Bylo to pozoruhodné, ale cítil, že zde zapadne. Proto se i usadil, koupil si apartmán a po několika kurzech se přidal k místní policii. Nový život možná získal, ale ten starý mu přeci jen chyběl. Za tu dobu měl čas se lépe usadit, vyřešit si rodinné záležitosti, vytřídit si osobní život, objevovat svět, kterému dle všeho odjakživa nerozuměl. Přijal ten fakt, že se z něj stalo napůl zvíře, které si za každou cenu nesmí zprotivit.

VROZENÉ
SÍLA[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
VÝDRŽ[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
RYCHLOST[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
ŠTĚSTÍ×
▄▄▄▄
level 1
OBRATNOST[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
MAGICKÝ POTENCIÁL×
▄▄▄▄▄
level 0

NAUČENÉ
BOJ BEZE ZBRANĚ[0/10]
Krav maga
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
STEALTH[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
BOJ SE ZBRANÍ
[0/10]

[1/16]
Krátké zbraně
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2

Dlouhé zbraně
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 3
PŘEŽITÍ[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
SPORTY[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
LOV[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
OŠETŘOVÁNÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
UMĚNÍ
[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
OPRAVOVÁNÍ[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
GOOD COP, BAD COP
[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama