close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Natasha Alesia Levin

14. srpna 2019 v 12:50

NATASHA ALESIA LEVIN


8. 4. 1994
vlkodlak
barmanka/studentka
Lya

Sasha Kichigina



Irene Levin, za svobodna Ivanova, je Tashina matka, nikdy s ní vlastně neměla kdovíjaký vztah, příliš si jí nevšímala, dokonce i ve chvílích, kdy její pozornost potřebovala. Malá, ctižádostivá dívenka byla od své matky odříznuta hned po narození jednoho ze svých bratrů (Vladimira,) z nějakého důvodu se jí zdálo, že si její matka více všímala jejích sourozenců než jí samotné. Už jen z toho důvodu k ní neměla dobrý vztah.

Danik Levin se také jako rodič příliš neosvědčil, určitě si na Tashu udělal více času, ale nebyl vždy úplně dobře strávený. Většinou na ni kladl příliš velké nároky a v nespokojenosti s jejími výsledky ji i několikrát uhodil. Nebylo to příliš, přesto to na ní zanechalo následky. Mimo to měli ale poměrně dobrý vztah, malá Tasha se na něj obracela se všemi problémy, byl velice inteligentní, chytrý a mimo jiné v mnoha věcech, pokud šlo o její vlastní touhu po poznáním, vcelku chápavý. Díky němu se učila jazykům a porozuměla spoustě složitostem. On sám napsal tři knihy a několik jich přeložil, většinou to byly cestopisy. Vzbudil v ní lásku k dějepisu a jazykům. Značně v něm převažoval cholerik, kvůli čemuž se s ní dostával často do hádek, jedna z nich vyústila k útěku z domu.

Kate Julia Levin je Tashina jediná sestra. Je také nejmladší, narodila se v jejích deseti letech, kdy už měla tři bratry, dva mladší a jednoho staršího. Nestihla si k ní vybudovat nikterak velké pouto, ani neví, co s ní je teď.

Mikita Prohor Levin, tedy Tashin nejmladší bratr, pro ni nebyl nijak odlišný od těch ostatních. Narodil se, když jí bylo sedm, a tak ho zažila jen docela malého. Často se o něj musela starat, když měla matka na práci jiné věci. Měla ho ráda, byl to její bratr, to jistě. Zároveň k němu chovala jakousi zášť.

Vladimir Pavel Levin na tom byl podobně, jako Miki. Narodil se už v Tashiných dvou letech a přebral veškerou pozornost, kterou jí matka svěřovala. Už odmalička na něj byla v jednom kuse naštvaná, což nedokázal pochopit nikdo, kromě Antona. Otec jí kvůli tomu několikrát vynadal a tu propast mezi ní a Vladimirem ještě prohloubil. Ač to je stále její bratr, tudíž k němu jakési pouto má, nikdy by nepřiznala, že jí třeba chybí, nebo ho má ráda. Nikdy.

Anton Valery Levin byl však poněkud jiný případ. Ten je o čtyři roky starší než Tasha. Sice ji zezačátku příliš v oblibě neměl, ale po narození Vladimira si uvědomil, že jsou na tom podobně. Prožívají to samé, a i když byl u rodičů stále oblíbenější než ona, dokázal se vžít do její situace. Často jí pomáhal, i když to Tasha naprosto odmítala. Vybudovali si k sobě poměrně pěkný vztah a ve své podstatě byl Anton jediný, kdo ji v rodině držel. Zřejmě ale ne dost. Od té doby, co utekla ho kontaktovala pouze jednou, bez zpáteční adresy, chtěla jen, aby věděl, že je v pořádku. V dopise ho prosila, aby o tom nikomu neříkal. Neřekl. Přesto začal pátrat. A kdo ví, možná ji jednou najde.



Celkově je poněkud zvláštní, příliš přátel nemá a nikdy neměla dlouhodobý vztah. Nebo vztah. Nakonec ji ale i úlety omrzely a nijak je nevyhledává. Raději tráví čas posloucháním starých, vinylových desek. Sama hraje na bicí a chvíli se učila i na kytaru, ale moc jí to nešlo.

"Udělám to sama." To by byla zřejmě odpověď, kdyby se někdo zeptal, jakou větu používá nejčastěji. Je totiž velmi háklivá na to, když se jí někdo snaží jakýmkoli
způsobem pomoct. Z nějakého důvodu ji nikdy nepřijme a raději vše udělá sama, než aby to svěřovala do rukou cizích lidí. Nebo i přátel, kdyby nějaké měla. Nemá ráda, když někdo strká čumák do jejích věcí, nesnáší šťourali a vlezdoprdelky, šplhouny a bůhví, co ještě. Celkově má velký problém s lidmi, není však zcela introvertní typ, sic je pravda, že od sebe lidi ve velkém měřítku odhání. Nesnese být v přítomnosti někoho neupřímného, zkrátka ji to štve. Ona vždy řekne vše narovinu a milosrdné lži u ní příliš nevedou, proto se nebojte, že by vám někdy byť jen trošku zalhala, ač často používá sarkasmus a to nemusí každý hned pochopit. Je to takový ten typ člověka, kterého si nezískáte snadno. Vlastně je to prakticky nemožné a snažit se může jen úplný naivka. Asi by i měla přátele, jenomže jsou tu ty problémy. Chová se trochu jinak, než většina dívek. Občas si přijde jako mezi stádem nějaké divé zvěře, honící se za slavnými hvězdami. To ona upřímně vůbec nemusí. Má ráda reálné osoby, nejlépe ne příliš bohaté, nenamyšlené, upřímné, které si nehrají na to, co nejsou. Tudíž nějací zpěváci ji nezajímají. Dokonce ani neřeší ráda první románky, vzhledem k tomu, že nemá o čem vyprávět. Celkově by se ráda zařadila mezi chlapce, ale ti jsou zase příliš povrchní a bavit se s holkou, je pod jejich úroveň. Chovají se k jejímu pohlaví jako k hadru a neuvědomují si, jak moc uboze při tom vypadají. Tím chci říct, že jí vlastně sedne málokdo a nějak se nenachází člověk, vyhovující jejím standartům. Někdy se prostě říká, že některé duše se nedají napravit. Ona je Slunce, které se tváří jako Měsíc, nebo naopak. Každopádně její pohled je méně upřímný, než slova lháře. Z nějakého důvodu totiž většinou působí vyrovnaně, jako skála. Nic by s ní nepohnulo, ani kdyby jste se na hlavu stavěli a rozzuřit ji může připravit o nervy možná tak dotyčného, ji nikoli. Občas se usměje, nebo pronese posměšné, ironicky myšlené "ha, ha" a tím to většinou končí, no, a líbí se jí tak vystupovat. Dokonale od sebe lidi odežene, snad i všechny, kterým by na ní mohlo záležet. To ale není tím hlavním důvodem. Je to to klasické klišé, prostě jen nechce vypadat zranitelně. Lidé, jako je ona, bývají často velmi, ale velmi podceňovaní, kvůli jejich slabosti. Tím myslí ženské pohlaví, proto také nemůže snést řeči, že ženy jsou méně cenné, než muži, nebo že nemají takovou sílu. Jsou to nesmysly, kterým ona nevěří a kdyby měla nějakého idola, určitě by to byla velmi silná žena, silnější, než muž, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Celkově se prezentuje, jako kdyby byla spíše kluk, než holka, což se ale snaží alespoň trochu vyvážit oblečením. No ne vždy to jde. Je mnoha lidmi odsuzována, protože si myslí, že je něco, co není. Ale ano, v podstatě by se dala přirovnat k průměrnému chlapci, je to bojovnice. Spíše sama se sebou, v mysli, ale když na to přijde, zcela klidná, zkroutí někomu ruku do nepohodlné pozice a to vše bez nějakého velkého vzrušení. Prostě to udělá, neomílá to pořád dokola a dokola, nemá potřebu někomu dokazovat, že je silná, prášit mu to o hlavu, nebo to stále připomínat a chvástat se. Bere věci tak, jak přijdou, ale raději má plán B, jen pro případ, že by se něco pokazilo. Má velmi dobré nápady, které se skvěle mísí s odvážností. A občas má prostě jen víc štěstí, než rozumu. Nikdy ale neudělá nic, co považuje za zbytečné, tudíž to dělat nechce. Dokáže se vzepřít systému, ať už ji to má stát cokoli, ale zná své místo a ví, v jakou chvíli sklapnout paty a vrátit se zpět. Je zvyklá věci brát vážně, tedy především ty, které by se tak brát měly. Stejně má ale na všechno takový podivný náhled. Mnoho lidí její názory nechápe, to možná i proto, že v sobě mají víc, než co o sobě navenek dají znát, podobně jako ona. Vlastně se zdá i poměrně drzá a něco, co řekne může někdy působit i jako útok na danou osobu, ač to tak není. Sama je sice hodně vztahovačná, ale snaží se tomu vyhýbat. Navíc tomu moc nepomáhá, že není příliš usměvavá. Tedy, jednou za čas se usměje, když jí něco přijde vtipné, pobaví ji to, nebo je jí někoho líto a ano, je škodolibá, ví to a nemá s tím žádný problém, vlastně proč by měla? Její osobnost tvoří mnoho cestiček zdobených rozmanitými květy, představující její vlastnosti, ale je těžké vychytat tu, ve které nenajdete pouze trny, ale i růže. Mimochodem, růže nesnáší.


"Proč si toho malýho vetřelce musíme brát domů?" stěžoval si Anton, kterému se před pár dny narodila malá sestřička. Celou cestu domů z Voranavské nemocnice (Bělorusko) v autě protestoval a to především, když mu otec oznámil, že se nemohou stavit do cukrárny, protože musí Natashu uložit do postýlky. Celý jeho život se poté obrátil naruby a již nebyl středem pozornosti svých rodičů, za což svou sestru neměl rád. Brával jí chrastítka a dudlík, aby křičela a rodiče tím odradila, ale místo toho si jí všímali ještě víc. Netrvalo to příliš dlouho, nakonec se ke svému prvorozenému zase vrátili, milovali ho totiž nadevše. A Natasha? Až do narození dalšího děťátka získávala relativně dostatek pozornosti. Těžko říct proč, ale když přišel na svět Vadimir, její matka se o ni už nezajímala více, než bylo nutné. Starost o ni z velké části přepadla na staršího Antona, který byl sice také ještě dítě, ale věděl, co dělat, a tak často své matce vypomáhal. Časem si nějak zvykl na to, že není středem pozornosti, hlavně protože byl stále otcův oblíbenec. K Natashe si našel cestu už jen kvůli tomu, jak byla najednou odstrčená. Zvláště když to začala vnímat. Časem přibyl k jejich rodině i další člen, Mikita. To už bylo příliš a Natasha byla tou poslední, koho si rodiče všímali. Své chlapce nadevše milovali a ona pro ně byla, jak se zdálo, pouze přítěží. Minimálně pro svou matku.
Jednoho dne otci sdělila své trápení, ten se nad ní slitoval a řekl jí, že když si vybere jednu věc, kterou chce umět, pomůže jí k jejímu porozumění. A tak si vybrala jazyky, kterými se sám zabýval. Měl z toho vcelku radost, a i když na ni byl tvrdý, vynasnažil se dovést ji k dokonalosti. Nechápal však, že na svůj věk nebude ve všem zcela dokonalá a jelikož byla velmi paličatá a prostořeká, nejednou ji uhodil. Přesto ho měla ráda, tedy v rámci možností. Byli členové rodiny, se kterými měla i horší vztah. Kdyby se to vzalo kolem a kolem, s jistotou by mohla Antona označit za jediného člena rodiny, kterého měla opravdu z celého srdce ráda, ty ostatní potom už spíše z nutnosti a rodinné povinnosti, a co se otce týče, jejich vztah byl velmi komplikovaný.
Natasha i její sourozenci pomalu rostli, léta přibývala a vše bylo stále stejné. Její vzdor rodiče dokázal naštvat snad ještě více než u kohokoli dalšího a zdálo se, že je pro ni čím dál těžší žít mezi nimi. Do toho jim do rodiny přibyla další dívenka, pojmenovali ji Kate. Další z dětí, které musela Natasha velmi často hlídat. Byla matčina druhá ruka, i když ta s ní promluvila sotva pár slov za týden, nikdy ji s jejími zvláštnostmi příliš neakceptovala. To bylo pro dospívající Natashu těžké, zrovna přicházela do dob puberty.
Tehdy jí bylo zrovna dvanáct, když se s otcem pohádala kvůli svým zájmům, rodině a tomu, co chce upřednostňovat. Byl to den vysvědčení a její obodování v ruštině se mu nezdálo dostatečné (dostala 7 bodů, přičemž 10 je nejlepší bodové ohodnocení,) což ho neskutečně naštvalo. Mimo to, že spolu vedli zdlouhavý rozhovor, kdy jí zprvu vynadal, poté měl přednášku, následně jí zakázal spoustu věcí a poté na ni znovu křičel, jí také uštědřil několik ran do zad opaskem, jak mu bývalo zvykem.
V ten den si usmyslela, že už tu nebude ani chvíli. Nenápadně se rozloučila s Antonem, kterému také nechala tajně vzkaz, kde bylo i tajné slovo, které bude klíčové v každém dopise, který mu pošle. Samozřejmě, že mu slibovala, že se bude ozývat. Nezmohl nic. Především měl za to, že se zase brzy vrátí, nebo zamíří do příbuznými do Polska, to ale netušil, že už ji nikdy neuvidí.
A tak dvanáctiletá Natasha zmizela z očí své rodiny…nadobro. Už jen kvůli neštěstím, která ji potkala během cesty. První dva dny vlastně přežívala naprosto v pořádku, v noci byla na cestě, a tak se měla kde prospat a peněz si sbalila dostatek, aby měla co jíst. Problém byl už jen ten, kam vůbec chtěla jít. Neměla žádný plán, mohla jen bloudit. Ale s tím by tak malá holka nepochodila. Samozřejmě, že jí to nedocházelo, bylo jí dvanáct a podle jejího se o sebe dokázala postarat sama. Bláhové děvče. Nakonec se dostala do menšího městečka za Raduní u hranic s Polskem, by tam les a lidé byli milí, sic se zdálo, že se něčeho báli. Brzy poznala, že
jejich strach jde z lesů a vzhledem ke své přirozené zvídavosti a nutkání vše vědět a znát naprosto nejlépe, nachomýtla se v den úplňku vprostřed lesa, což se jí stalo osudovým.
Onen večer si příliš nepamatovala. Vlčí vytí a že se schovávala v jeskyni, kterou našla, což nakonec nebyl tak dobrý nápad, jelikož vlci, které dříve zaslechla, onu jeskyni zřejmě měli jako doupě. Když slyšela, že se přibližují, rychle se schovala, ale vlci ji vycítili. Nepomohlo jí už nic. Bolest. Další vzpomínku už má jen na prudké světlo, které ji udeřilo do očí. Cítila vůni lesa, čistoty. Nad ní se skláněla žena okolo čtyřicítky a měnila jí obklad na paži.
Od toho dne se dozvěděla o spoustě věcech, mnohým z nich nemohla uvěřit, ale žena ji přesvědčila, aby u ní zůstala do dalšího úplňku, potom prý sama uvidí. Neměla námitky, nabídla jí střechu nad hlavou, jídlo a vše, co potřebovala. Navíc se ani necítila na další putování, bolela ji celá levá ruka, do které ji podle všeho kousl vlk, který ji napadl. Jak se dozvěděla, nebylo to to jediné, žena jí tvrdila, že zemřela kvůli vykrvácení a Tasha sama objevila další zranění na krku. Žena jí říkala, že ten, který ji napadl, byl členem její smečky, dle povídaček o vlkodlacích, které jí vyprávěla to dávalo smysl, reálně tomu však nevěřila.
Uvěřila vskutku až za úplňku, kdy se i její tělo změnilo vlčí a zcela se oddala zvířecím pudům. Neměla na výběr. Její první přeměna byla něco neskutečně bolestného, zřejmě by to ani nedokázala k ničemu přirovnat. Stejně tak i několik jejích nadcházejících přeměn v dalších měsících nebylo nijak příjemných, i když po nějakém roce si svým způsobem na bolest zvykla. I nadále zůstávala u ženy, Marii, která ji brala jako vlastní dceru. Učila ji všemu možnému, jednak sebeobraně, ale snad aby nijak nezameškala, podstupovala domácí školu, či něco podobného. Marie žila i život mimo onu chatu v lese, co se ale Natashi týkalo, nic víc nepotřebovala. Minimálně prozatím. Smečka ji přijala za svého člena a s postupným vyrovnáváním se se situací časem vše nějak přijala. Na svou rodinu už si příliš nevzpomněla, měla zcela jiný život. Přesto občas myslívala na svého bratra a říkala si, jak se mu asi vede. Několikrát mu chtěla napsat dopis, ale nikdy se ho neodhodlala poslat. Tehdy už bylo s pátráním po ní konec a poté, co našli její krev v jeskyni se předpokládalo, že je mrtvá. Její rodině dávali ještě dlouho naděje, ale to po pár letech skončilo. A co se jí týče? Jistě, že se jí stýskalo, ale časem to tak nějak opadlo a zvykla si na novou rodinu, ta ji přijala mnohem více než její biologická.
Od svých dvanácti byla až do osmnácti povětšinou jen se smečkou a vyhýbala se městu. Trávila svůj volný čas pomáháním Marii se vším, s čím pomoct potřebovala a vcelku spokojeně vyrůstala, jako by se vlkodlakem narodila. Zezačátku to těžce přijímala, svou smrt, fakt, že něco jako vlkodlaci existuje, později se dozvěděla i o existenci upírů. Nakonec to ale nebylo vůbec špatné a byla za svou novou rodinu vděčná. Přesto se učila na ně příliš nespoléhat a věřit jen sama sobě, tak ji to totiž Marie učila. A měla pravdu. Když jí tedy bylo osmnáct, jeden muž ze smečky opatřil potřebné doklady, aby mohla Natasha znovu vstoupit do světa lidí, jak bylo zvykem. Najednou se to zdálo těžké, několik let trávila v přírodě a obvyklým lidským zvykům přicházela znovu na chuť pomalu, přesto se časem otrkala a pokračovala v tom, co znávala jako malá. Začala chodit také do školy, jelikož ji už Marie nemohla učit doma, nicméně už jen kvůli tomu, že spoustu let vynechala, musela dřív mnohem víc než ostatní. Jistě, Marie ji doma učila, ale nebylo to zcela plnohodnotné. Byla prohlašovaná za Mariinu svěřenkyni, dceru její dávné zesnulé kamarádky, které se ujala. Bylo jednoduché takto žít. Až příliš.
Jakmile dokončila školu, našla si práci v restauraci, mimo to si přivydělávala roznášením pizzy a občas zaskakovala jako barmanka v jednom z klubů. Chtěla se stát překladatelkou, kvůli čemuž se vrhla do dalšího samostudia, což samozřejmě nebylo vůbec jednoduchhé a několikrát se objevila na kurzech v jiných městech. Stálým šetřením měla sice dost peněz na to, aby si našla vlastní bydlení, ale chtěla se osamostatnit ještě o něco více. Proto i nadále zůstávala u Marie, se kterou se dohodly, že až si našetří dostatek peněz, odstěhuje se a bude žít svůj život nezávisle na smečce. Ten den nadešel, Bylo jí třiadvacet, a i s darem na
narozeniny od smečky už měla našetřeno dost na to, aby se mohla vydat po vlastní cestě. Loučení pro ni bylo něco nesmírně těžkého a bolestného. V ráno toho dne napsala tři dopisy. Jedním se loučila se smečkou a druhým děkovala Marii, ty dva jí dala a cestou na autobus vhodila do modrého boxu na odeslání pošty ještě jeden. Ten byl adresovaný jejímu bratrovi, kterého se jí podařilo vypátrat…

Můj drahý Antone,
už je to skoro jedenáct let, je mi třiadvacet a tobě už je touto dobou dvacet sedm, jsem si jistá, že už máš svou vlastní rodinu a jsi zcela nezávislí na té, kde jsme společně vyrůstali, dokud jsem se nerozhodla odejít.
Chci se ti omluvit, mrzí mě, že jsem ti nic pořádně nevysvětlila a neposlala ti za celou dobu ani jeden dopis, nedodržela jsem slib. Nedokážu si ani představit, co jsi musel prožívat.
Píšu ti ale, abych ti dala vědět, že jsem živá, zdravá a mířím do Ameriky. Neboj se, peněz mám dost, doklady také, vyrůstala jsem spokojeně u velmi milé ženy. Ničeho jsem neměla nedostatek. Pracuju a starám se teď o sebe sama. A milý bratře, je to skvělý pocit. Nebýt na nikom závislá…
Nelituji, že jsem odešla, přesto mi chybíš, jen prosím, nikomu neříkej, že jsem stále naživu. Nepátrej po mě a netrap se. Nic není tvá vina, byl jsi mi nejlepším bratrem, jakého jsem mohla mít…
A tak, můj milý bratříčku, jednou se znovu sejdeme,
S láskou tvá rosée du matin.


Opravdu poté odcestovala do Ameriky, kde chvíli cestovala, než konečně získala zelenou kartu a usadila se v Portlandu, odkud se po pár měsících odstěhovala do La Crescent. Dá se tedy říct, že je tu naprostým nováčkem. Vzhledem k tomu, že se chce stále rozvíjet a její tvrdohlavost a potřeba být samostatná a zcela nezávislá na jiných lidech, rozhodla se studovat. Přesněji tedy jazyky. Vzhledem k tomu, že angličtinu si již oslovila vcelku dobře (ač jí stále občas vypadne nějaké to slůvko, i když to už se moc často nestává,) není těžké tu žít. Zatím se živí jako barmanka a občas venčí psi, zatímco studuje. Má tedy plno práce a učení, tudíž ji většinou můžete zahlédnout s knížkou, nebo v práci. Volného času zase tolik není, přesto se snaží nějaký si přeci jen udělat.

ZEMĚ▬▬▬▬▬▬▬▬▬
AURY0
ARGENY50

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama