close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Winchester Yu Zhang

23. listopadu 2019 v 13:22

WINCHESTER YU ZHANG


6. 5. 1989
člověk
IT specialista
Kodai

Godfrey Gao



Lee Yu Zhang - otec
Pokud byste se zeptali, komu je Winchester více podobný, sám vám řekne, že otci. Sdílí podobné rysy, zejména tedy ty povahové, samozřejmě ale také i zálibu v IT, k čemuž jej sám dostal. Dělával technika pro větší firmu, stavěl počítače a jednou za čas se dostal i na software. Bylo to až o několik dalších let později, kdy ho místní gang zkontaktoval se zajímavou nabídkou, která ho dosti možná mohla s manželkou dostat z chudinské čtvrti New Yorku někam na krásnější a pohodlnější místo, které si zasloužila. Naboural se tak do síti státního zástupce, díky čemuž si odpykává trest odnětí svobody.

Camille Kao - matka
Tou přísnější části rodiny, která se pokoušela držet čínských tradic, ač sama byla Číňankou jen napůl, byla jeho matka. Vychovávala jej dle svého ideálu, milovala a podporovala všechno, co by jejího synáčka někam mohlo dostat. Když si všimla, že jako zbytek rodiny patří do světa techniky, vzdala se svých snah a zaměřila na pravou podobu Winchestera. Když byl její manžel poslán do vězení, rozhodla se na něj počkat. Jeho příchodu se bohužel nedočkala, zemřela na srdeční infarkt.

Co se zbytku rodiny týče, nijak často se s nimi nikdy nevídal.

•Přátelé mu říkají Winnie, což jaksi vyšlo z pohádky medvídka Pú
•Jeho internetovou přezdívkou zase bývá Ying, to přebral z mytologického názvu pro čínské okřídlené draky yinglong
•Čínsky mluvil zejména doma, ještě když byl mladší, v dnešní době ji však tak často nepoužívá
•Svůj domácí počítač nazval Bizon, název si převzal od toho otcova
•Zájem o IT se v jeho rodině v podstatě dědí z generace na generaci

Winchester není zrovna typem člověka, kterého byste si na první pohled zařadili mezi krapet geniální, občas podceněné a velice zalezlé techniky, kteří denní světlo vídávají jednou za uherský rok. Koneckonců působí zcela jinak, a to ve dvou podobách. Pokud jej najdete v rozpoložení, kdy se cítí trochu lépe, tak si jej můžete přirovnat k nějakému čínskému snobovi, který si to namířil přímo z bohaté rodinky do města. Chodí vzpřímeně, to i přes jeho mnohé potíže s páteří, snaží se působit lehce povznešeně, ačkoliv to mnohdy končí až přehnaně, a samozřejmě se obléká vážně různorodě, což bývá mnoho křiklavých barev, novější a starší kusy jeho skříně a nějaké ty brýle navrch. Na druhou stranu jej ale stejně často můžete zahlédnout v té méně nadšené náladě, která tak zajímavě nepůsobí. Chodívá v nijak vyčnívajícím, spíše prostém oblečení. Na barvách také lehce ubere, ne však natolik, aby vycházel pouze v černobílém výběru. Povětšinou je to lehké - džíny, svetr, kabát, kontaktní čočky. Další změny již záleží na počasí.
Co se jeho vzhledu týče, není zrovna tím nejošklivějším jablíčkem v košíku. Se svými 193 cm je v davu často vyčnívajícím mužem, jednak kvůli své výšce, jednak kvůli svým čínským kořenům. Jeho rysy jsou poněkud výrazné, což tak běžné není a což z něj činí mužem dvakrát pěknějším na pohled, to když si spojíte s jeho oslňujícím úsměvem a tmavě hnědýma očima. Není znám tím, že by se o sebe bůhvíjak staral, hygiena je pro něj dosti omezující povinností, kterou ne vždy zrovna splní, to se poté odráží zejména na jeho pleti. Výjimkou v tomto případě jsou černé vlasy a strniště, které snad pokaždé najdete v jisté formě upravené.

"Občas si přeješ být tím dokonalým chlapem, na kterého si hraješ. Víš, že jím nejseš a nikdy nebudeš, ale i přesto se tvrdohlavě snažíš. Proč? Vidíš v tom nějaký smysl své existence? Myslíš si, že v tom najdeš svou sílu? Nebo už jen prostě neznáš nic jiného? Drásá tě to a ničí, nenávidíš se a snažíš se utéct. Stále ale máš ten pocit, že na nic lepšího nemáš a nikdy mít nebudeš."

Winchester vám na první pohled může připomenout sochu. Neustále v té jedné jediné náladě, v jediném rozpoložení, bez jakýchkoli reflexí, pohybu, změny. Jako by se mu čas vyhýbal širokým obloukem. Tím tedy vždy byl, na zevnějšku snad dokonalým mužem, kterého málokdy dokážete zpochybnit, narušit, urazit. Podaří se vám vážně máloco, k čemuž by sám nepřistoupil. Zdá se tak jako kdyby žil v harmonii, dosáhl nějakého duševního osvícení a viděl svět v jiném, mnohem lepším světle, než ve kterém ho pozorují ostatní. Sám si je této své vrstvy vědom, té falešné dokonalosti, ke které se snaží přiblížit v naději, že zůstane svým okolím uznávám. Má k tomu svůj nejúčinnější obranný mechanismus, úsměv, a zároveň svou nejsmrtelnější zbraň, něžná slova. V kombinaci je to lehké jako lusknutí prstů, aby se asimiloval do prostředí, aby se napohled stál součástí toho stáda, které jej vede dál a dál. Je jako malé dítě, které nikam nikdy nezapadlo, a tak se chovalo dle ideálů všech najednou, aby bylo přijato kýmkoliv a kdekoliv, aby bylo vedeno kamkoliv, kde by nakonec nebylo samo. Hlavně aby nebyl sám. To je princip jeho chování ve společnosti, tak vidí její význam. Má ho zbavit samoty za jakoukoliv cenu, má ho osvobodit od vlastních démonů a dopřát mu tu pravou harmonii.
"Nechápeš lidi. Připomínají ti ty sáhodlouhé řádkové texty v HTML, zatímco ty se sám třídíš do kaskádových stylů. Snažíš se je urovnat, aby byli co nejdokonalejší, ačkoliv sám už netušíš, jestli je tím ničíš, nebo zlepšuješ. Opravuješ vůbec je, nebo sebe?"

Zapadnutí bylo vždy lehké, ale určit, mezi koho tak lehce zapadl, zase ne. Lidi jsou složití, mají komplexní myšlenky, které často dávají najevo podivnými způsoby, a ještě podivněji je odůvodňují, což případ Winnieho nebude. On sám se uzamkl do kamenné schránky. Není to člověk, který by se vám vybrečel na rameni, ukázal vám své pravé city k vaší osobě, nebo vás zčistajasna začal nenávidět. Nepoznáte to. A nakonec tak možná i budete spokojení, v nevědomosti toho, co se v té jeho hlavě odehrává. Často si vás bude poměřovat, hodnotit, bude ve vás hledat sebe sama, to pravé jádro, na které jste měli nabalit vrstvu bezcenné obrany. Bude vás přijímat bez ohledu na to, jak příšerní lidé jste, to jen v naději, že vy na oplátku přijmete jeho. Samozřejmě vám ale nikdy plně neporozumí. Ne tedy, že by měl bůhvíjakou poruchu a nedokázal si přeložit vaše slova, problém spočívá v povaze. Jednoduše je na ně příšerný, čehož si je sám vědom. Ví, že lidé jsou složití, že nejsou žádným kódem, ve kterém by si mohl vyhledat co potřebuje, ve kterém by mohl změnit, co se mu hodí. Vaše chyby bude hodnotit přísněji než ty své, vaše činy bude kritizovat snad dvakrát tolik, ale i přesto se vám snaží věnovat kus své lásky, doufá, že vás dovede k dokonalosti jako nějaký blbý stroj. Po tom touží - po dokonalosti. V jeho úmyslech nikdy nebylo ostatním ubližovat, a pokud ano, vyhodnotil to jako odvetu, pro které mívá slabost. Ale pokud si nepřejete vy ublížit jemu, on se nepokusí vám. Je mírumilovný, o tom není pochyb, problém však tkví v jeho strachu z bolesti a ubližování. To si spojte s tím ostrým jazykem a máte krásnou představu jeho sebevědomí. Nenávidí se. Ale nebojte se, to si také uchovává pro sebe.
"Jsi slabý. Nesneseš nápor, nenávidíš útlak, a když máš jen blbou představu toho, že by se tě někdo snažil omotat, utíkáš do vlastního světa. Někam, kde se cítíš jako král, král svých jedniček a nul, které poměníš, upravíš, zdokonalíš a v jedné chvíle lehce smažeš tak, aby po tobě nic nezbylo. To je možná něco, co na realitě nepochopíš - nezvratné příčiny svých chyb."

Winchester je na konci dne stále jen obvyklým člověkem. Jeho kamenný štít se dokáže lehce rozpadnout na kusy a jediné, co jej vždy dokáže dát dohromady, je čas. To je jeden z mnoha důvodů, proč v těchto chvílích před pravým světem utíká, proč se rozhodne ukrýt své křehké jádro za obrazovku, kde se odjakživa cítil jinak. Jako vládce. Má moc, sílu, kterou může využít k dobru. Jako kdyby byl náhle někým zcela jiným, silnějším a odvážnějším mužem, který se nebojí obětovat svou část pro druhé. Tím totiž také jinak je, docela slabým, křehkým člověkem, v jehož povaze jsou úprky stejně časté jako řady těch falešných úsměvů. Pramení to všechno z toho, jak strašně nenávidí zklamání a bolest, tyto útěky před realitou. Je neschopen se vyrovnat se ztrátami a selháním, povahově tedy patří mezi ty osoby, které před nimi buď utečou, nebo se je pokusí zamést pod koberec. Špinavý a děravý koberec. Vevnitř je na to tedy neustále připraven, že dříve či později ho všechno dožene, to tedy dále spadá pod doménu jeho paranoidních myšlenek, které jej straší bez ustání. Bojí se dosti věcí, občas i sám sebe, ale přežít to dokáže. Jak? Tedy samozřejmě, jednou za čas si v posteli pobrečí, tím lepším způsobem je však jeho cynický pohled na svět, který ho drží pohromadě jako sekundové lepidlo. Pokud byste jej měli poznat blíže, což se až tak často tedy nestává, zjistili byste, že i bez svého vědomí nechává panovat sarkasmus a houf narážek, které se dost těžce snaží udržet na uzdě, těch věcí je však více. Co třeba jeho nezastavitelná chuť s každým flirtovat?
"Tedy, abychom měli jasno, chodit je hnusný a ošklivý termín, který nepoužíváš. Protože ty s lidmi nechodíš. Spíš s nimi, bavíš se s nimi, pro mě za mě, klidně s nimi i žij. Ale nechodíš s nimi. Nic tě k nim neváže, a kdybys měl příští týden náhle zmizet a zapomenout na svůj starý život, nebudeš se cítit špatně."

Až na tři výjimky je Winchester člověk, který nerad navazuje silná pouta. Otevřeně tak prohlašuje, že on kluky ani holky jednoduše nemá, nemá nejlepší kamarády (jen ty nejnejlepší) a ani nepřátele. Krátce řečeno je zprvu neutrální ke všemu a ke všem, po čase si názory na ostatní určitě udělá, ale nečekejte, že by byly bůhvíjak trefné a správné, protože, jak bylo řečeno, on je na povahy hrozný. Jeho celkový odhad na lidi je špatný, a kdyby by se měl něčím řídit, rozhodně to bude vzhled. Ten také souvisí s jeho zvykem snad neustále podávat komplimenty, tedy těm novým lidem. Působí jako flirty, sám přiznává, že zjevně to i flirty budou, ale zda ve vás skutečně něco vidí, se ukáže až na poslední chvíli. To ho taky dobře charakterizuje, odkládání věcí na poslední chvíli. Není to lenost, spíše prokrastinace, další jeho novodobá kamarádka, která k němu přirostla. Jsou zde ale i chvíle, kdy dokáže představovat workoholika, což bez překvapení jsou takové, při kterých sedí u nějakého počítače a není schopen se od něj odtrhnout. V takových chvílích nenávidí být rušen, ostatně jako kdykoliv jindy, a co mu zejména leze na nervy, je to, když se ho někdo snaží poučit. Ne tedy, že by neměl rád nové věci, to on rozhodně má, ale kárání a výčitky jsou tím pravým kamenem úrazu. To se může vyvinout v další chvíli jeho útěku, kdy se raději zaměří na někoho jiného, nebo jednoduše odejde.
Celkově působí jako malé dítě. Utíká od svých problémů, často při tom spoléhá na další, a zatímco on sám je jako děravá vesta, má v povaze ostatní opravovat při každé příležitosti. Je to strašpytel a lhář, zároveň se ale snaží přiblížit ideálům, být tím hrdinou a vůdcem. Čím však doopravdy je, záleží na úhlu pohledu těch, kteří ho poznají.

"Takže, moje budoucí já, pokud jsi zapomněl, kdo seš, nebo vůbec nejsi já a fakt jsem mrtvej, jasně poslouchej.
Nejsi dobrý chlap. A nikdy jsi jím nebyl."

Winchester, pojmenován podle světoznámé zbraně, se nikdy nemusel zaobírat krizí, čím by jednou chtěl být. Jeho celoživotním problémem tudíž vždy byla, je a bude jen jedna jediná otázka - kým je teď? Takové vyhodnocení by bylo samozřejmě docela subjektivní, ale Win se spokojí s tím závěrem, že nikdy dobrým mužem nebyl. Dvakrát tolik motivace, aby se jedním stal, no ne?
"Jedinou tvou nevýhodou bylo to, že jsi nezapadl. Tátova rodina tě nenáviděla za tvou napůl bílou mamču a doslova celý svět se na tebe díval jako na zbarveného klučíka, který si to míří do pouličních gangů."

Mládí neměl Winchester zrovna vybočující od těch ostatních. Narodil se v New Yorku, do rodiny střední vrstvy, která mnohdy žila z ruky do úst, na oplátku tu ale byly takové chvíle, kdy se vše zdálo jako dokonalá verze nějakého asijského sitcomu. Winchester tak vyrůstal v milující rodině pod přísnou výchovou, kde se naučil cenit všeho, co měl. Matka, která si jednou sama přála být klavíristkou, mu zařídila lekce klavíru. Byly mu teprve čtyři, kdy se naučil nenávidět docházení a kdy si nejraději přál zůstat na straně svého táty, který překvapivě hudební nástroje také nemusel. Zastával se těch vlastních, klávesnice a myši, což Winnieho odmala fascinovalo. Bylo to ve chvílích, co si jej máma brala do práce, kde dělala uklízečku, kdy se zatoulal v kancelářích a prohlížel si různé počítače a jejich součástky, až by tak přicupital k tátovi. Posadil by si ho na klín, ukázal mu ty podivné značky, které už v tom věku poznal jako písmena. Chybělo je jen přečíst. Po čase se z pouhého sledování otcovy práce stalo i občasné ťukání do klávesnic, ze kterých se učil číst různá písmenka, poté slova, nakonec ho tak naučil pracovat s počítači v útlém věku šesti let. A ono psaní na klávesnici mu přeci jen po čase pomohlo s hrou na klavír, která ho jako jedna z mála věcí držela na straně reality, to společně s tréninky fotbalu a blízkou skládkou. Do dvanácti se jeho tradicí také stalo sbíraní všech starých součástek, otec ho za totiž často chválil. Takže se vyvíjelo i jeho nadání pro techniku.
"Bylo ti osm, kdy jsi poprvé nechtěl být Číňanem."

Škola se Winchesterovi nelíbila. Mohl za to ten fakt, že byl jedním ze tří Asiatů na celé škole, tudíž otázky dalších dětí zněly docela… nevhodně. Až z nich sám měl pochybnosti, zda je vůbec stejný jako oni. Pak se ho Marius Fletcher, jeho bývalý spolužák a později i přítel, rozhodl obarvit bílou barvou. Možná to nemělo znamenat nic víc než jen pouhý vtip, ale on sám to viděl jako špatné znamení toho, že tam nepatří. O svou pomstu se postaral o deset let později, kdy ho přetáhl královně školy a poté odhodil zpět jako nějaký starý štětec. Ve škole se také docela rychle rozneslo, že jeho otec je technikem, lidé si to s ním poté spojili a došli k závěru, že je Winchester stejný. Zařadili ho do šuplíku těch nerd Asiatů, kteří byli určeni k tomu, aby bílým lidem zachraňovali zadky. Nezbývalo mu nakonec nic jiného, než aby si tuto personu osvojil. Koupil si brýle, aby lépe zapadl, zatajil svou účast ve fotbalu, tenis dokonce vyměnil za stolní tenis a začal si budovat životní sen na základě stereotypu. Rodina ho v tom plně podporovala, viděla v něm svou hrdost, a když od dvanácti několikrát po sobě dostal ocenění z veletrhu vědu, bylo jasné, že má nadání.
"Byl jsi pro ostatní géniem. Měl jsi nabídky, skvělé příležitosti. Mohl sis splnit svůj sen toho, že jednou nějaké bělochy fakt z průseru dostaneš a oni ti za to dají jméno na wikipedii."

V šestnácti uchytil pozornost již několika univerzit. Důvod? Vlastně jich bylo rovnou několik. Už druhým rokem se pravidelně účastnil přednášek Newyorkské vysoké, zejména co se robotiky a IT týkalo, tato iniciativa mu zajistila volné místo rovnou na pár školách. Po jeho projektech se však o něj snad doslova praly, nabízely mu skvělé praxe, stáže, jedna z nich mu dokonce chtěla zajistit místo u NSA. Byl to přeci jen on, který se už od patnácti věnoval využívání dronů, čímž pomalu přepisoval svět leteckých systémů. Díky zkušenostem z otcovy strany, vlastní snahy a mnoha letem těžké dřiny se z něj stal v jádru ten pravý nerd, v lámání kódu a jejich přepisování snad i exceloval, v robotice taktéž. Otázkou nakonec bylo to, na co se chtěl zamířit. Vláda? Nebo třeba nějaká soukromá firma? Netušil, ale díkybohu měl ještě chvíli na přemýšlení, ačkoliv již mohl přestoupit.
"V sedmnácti se ukázalo, že dokážeš chodit i s kluky. A v osmnácti jsi začal Newyorkskou. Ani nevíš proč."

Hektický a prací naplněný život zanechával málo místa na nějaké pořádně vztahy než jen příležitostné pohledy, a co se týkalo otázek své vlastní totožnosti, ty zde zaručeně už patřit nemohly. Takže když Winchester v sedmnácti políbil svého prvního kluka, věděl, že na těch několik otázek již odpovídat nemusí. Vše se tak zkomplikovalo o rok později, kdy propadl těm očím jedné další studentky. Jeho románky se tak rozšiřovaly o mnoho lidí bez ohledu na pohlaví, což se jeho rodině nelíbilo, to ani jeho okolí. O rok později nastoupil na Newyorkskou vysokou, kde se další čtyři roky rozhodl studovat informační technologie. Samozřejmě, že se za tu dobu stále zaobíral svými staršími projekty, které se snažil zdokonalit. Vše zakončil prvním místem na mezinárodní soutěži letecké robotiky IARC, která jeho jméno ještě jednou pěkně prohnala světem robotiky. Netrvalo to však ani dva roky, dokud opět nezanikl v davu moderních zájemců o IT. Své studium dokončil bakalářským titulem s tím, že nic více nepotřebuje. Nepotřeboval, nechtěl. Školu tedy samozřejmě v lásce měl, nacházel v ní prostor k sebezdokonalování, problém mu však dělaly finance. A také do jeho života opět zasáhla rodina.
"Flying Dragons jsou nebezpeční. Zabásli tvého tátu a jejich vůdce a tys po nich měl zamést stopy. Nemusím ti připomínat, jaká hrozná chyba to byla."

Winchesterovi bylo dvaadvacet, když čerstvě vystudoval. Od osmnácti bydlel na kolejích, ale jeho domovem se za tu dobu stal celý svět. Když se poté v jeho telefonu ukázala textová zpráva od jeho otce v čínských znacích, poznal, že se něco děje. Jeho otec totiž čínsky psát neuměl, on sám se to naučil až na střední v hodinách mandarínštiny. Neznámý se s ním snažil domluvit na schůzce, proto se také Win rozhodl zavolat domů. Po několika týdnech. Jako první jej překvapil tón jeho zdrcené matky, která se mu hystericky pokoušela vysvětlit, že se jeho otec nachází na stanici. Že má malér, který musí vyřešit.
Když se vrátil domů, našel otcovu pracovnu v chaosu, a hlavně bez počítače. Bylo mu pak řečeno, že se jeho otec zapletl s gangem místního Chinatownu, Flying Dragons, kteří mu nabídli docela pěkný balík peněz za pár menších služeb, což jako vystrašený a chudý Číňan, který nevěřil na spravedlnost Američanů, samozřejmě přijal. Pokoušel se nabourat do sítě návladního a smazat co se dalo, s čímž dvakrát zkušený zrovna nebyl. Tak lehce skončil v base společně s šéfem gangu, bratrancem Onionheada, jak se dozvěděl. Winchesterovy pocity byly smíšené. Hněv, hrůza, panika a smutek, směsice všeho. Příchod těch gangsterů mu to také neulehčil, hlavně ne když jej nenechali odejít. Dostal jasné instrukce - buď je z toho vykope, nebo to jeho rodina schytá. Odporovat čínské mafii bylo snad nemožné, už jen z toho principu, že neměli v povaze lhát. Věděl, co se dělo mezi těmi skupinami v těch čínských čtvrtích. A věděl, že přesně totéž mohli udělat jeho rodině.
"Ani jsi nevěděl, co chceš udělat. Objevil ses v slzách před jejími dveřmi, a když ti otevřela, musel jsi ji požádat o pomoc. A pak ti zlomili nos."

Winchesterovi nakonec nezbývalo nic jiného než přikývnout a požádat o čas. Pořádně tak ani nevěděl, co má udělat. Byl zmatený, rozervaný, a vše zakončil tím, když si uvědomil, že se zjevně bude muset hacknout do vládních sítí, což bylo skoro nemožné a zároveň dost nebezpečné. V takových chvílích dokázal udělat pouze jednu věc - utéct. V hrůze se objevil u bytu Mony, jeho staré známé, kde se jí snad okamžitě složil do náruče. A začal vyprávět krásnou pohádku toho, že mu jde o krk kvůli chybě jeho otce. Zůstal u ní na pár dní, dokud po jedné procházce ven nepřišel se zlomeným nosem. Znamení dostal, teď byl čas k tomu, aby něco udělal, protože zlomené nosy byly ničím oproti těm pravým trestům gangů. Přinesl si Bizona, Mona zase čas trávila nastavováním domácí VPN. Více toho však dělat nehodlala.
"Zachránils gangstera a svého tátu nechal hnít. Pak sis zahrál na Rangera a všechno to ještě zhoršil."

Stal se zázrak, když se Winchester do databáze vskutku dokázal dostat. Co musel udělat, bylo už docela jednoduché - párkrát zmáčknout delete a rychle utéct. Stačilo poté jen počítač odpojit, zničit privátní síť a zakrýt tunelování. Když se pak překvapivě šel po dvou dalších týdnech projít, další zlomenina jej nečekala. Namísto toho jej před Moniným bytem čekal nějaký další Číňan, který mu zbytek situace objasnil tím, že se o zbytek už postarali. Každopádně s úsměvem odešel, jako kdyby se mu za otce vysmíval, jelikož, jak zjistil, toho stále čekal soud za nabourání se do vládních složek. Ten prohrál. Společně s dvěma dalšími, kteří se pokoušeli o totéž. Winchester několikrát zvažoval, že by šel na policii, nebo jakkoli zkontaktoval FBI, či nějaké jiné vládní složky. Bylo mu však několikrát rozumně naznačeno, že životy jeho rodičů jsou stále v sázce. Jeho matka byla přinucena se nastěhovat do Chinatownu, sama neměla příliš peněz a Win byl v podstatě na mizině.
O dva roky strachování se později zemřela na infarkt, a to byla přesně ta chvíle, kdy něco musel udělat. Vedla ho chuť po pomstě, zármutek a zklamání, což vyvrcholilo až do takové míry, že se do sítě návladního opět naboural. O dva týdny později pod přezdívkou Rangers společně s Monou vydali tři nahrávky, které spolehlivě usvědčovaly tři členy gangu z pašování heroinu. Dva se stále na svobodu dostali, ten třetí takové štěstí neměl. Svou odvetu dostal, tu však vystřídal strach, který posedl oba dva. Bylo docela jasné, že se Flying Dragons pokusí najít onu krysu a co nejkrutěji se jí zbavit. V této době se také i lépe seznámil s kazetovými nahrávkami, které k anonymnímu odeslání pomohly. Začal si na ně tak sám nahrávat útržky vlastního život v případě, že by se jeho mrtvola octla někde na břehu nějaké řeky.
"Utekl jsi, našel si práci, usadil se. Na tvůj vkus celkem podivné, ale přeci jen jsi spokojený. Máš k tomu ten svůj spolek dobrovolníků."

Winchester se plánoval odstěhovat, věděl, že jej k New Yorku již nic neváže, že ho mohl nanejvýš zabít. Nebo hůř. Začal si hledat práci a po chvilce cestování tak narazil na vhodnou pracovní nabídku jako správce sítě nějaké menší firmy, která i hledala sekretářku, což byl přesně ten typ práce pro Monu. To, že se tato práce nacházela v menším městě, bylo další výhodou. Sbalili si kufry, počítače a techniku, posbírali svých pár ztracených snů a odjeli do Severního Oregonu, konkrétně do La Crescent.
Netrvalo však dlouho, dokud si v okolí nezačínali všímat nadanějších a problémovějších jedinců, kteří se jim doslova pletli v síti. Clementine byla jednou z nich, nadanější, odvážnější a přeci jen docela nešikovná dívčina, ve které našli talent, který si vyžádal jejich pozornost. Do hrnce stačilo hodit ještě pár menších záhad, ve kterých bylo město přímo namočeno, a byl uvařený počátek skupiny Rangers, pro mladší členy samozřejmě Power Rangers. Začínali jako parta přátel, která se co pár dní vídávala, po čase se však začali zaměřovat na aktuální dění, což stále tak výrazné není. Spíše se občas zaobírají těmito záhadami, pokusí se je rozluštit technikou, a pokud selžou, zlepšují si náladu u starých filmů a stránek s nízkým zabezpečením.


VROZENÉ
SÍLA[5/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
VÝDRŽ[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
RYCHLOST[4/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
ŠTĚSTÍ×
▄▄▄▄▄
level 3
OBRATNOST[4/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
MAGICKÝ POTENCIÁL×
▄▄▄▄
level 1

NAUČENÉ
BOJ BEZE ZBRANĚ[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
STEALTH[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
BOJ SE ZBRANÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
PŘEŽITÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
SPORTY[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
LOV[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
OŠETŘOVÁNÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
UMĚNÍ
[2/6]
hra na klavír
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
OPRAVOVÁNÍ[6/16]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 3
HACKER
[4/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama