close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hardin Wesley

1. prosince 2019 v 15:18

HARDIN WESLEY


13. 8. 2000
člověk
student/spisovatel
Killian

Timothée Chalamet



Matka: Jennifer Bristow (*1975 - ?) nezvěstná/nakonec prohlášená za mrtvou
Otec: Frank Bristow (*1970 - †2006)

Adoptivní matka: Blair Wesley (*1976) - člověk, dětská psycholožka
Adoptivní otec: Dean Wesley (*1968 - †2019) - člověk, inženýr zpracovacích zařízení
Nevlastní sestra: Mia Wesley (*2002) - člověk, studentka

Rodina si Hardina adoptovala několik měsíců po smrti jeho rodičů. Blair ho potkala v nemocnici, kam ho odvezli, když ho našli schovávat se pod postelí, hledíc na mrtvolu svého otce. Ihned si toho tichého klučíka zamilovala a společně s Deanem se rozhodli dát mu nový domov.


● pansexuál
● děsí ho otevřený prostor
● píše hlavně báseň v próze
● silný kuřák
● rád se obléká extravagantně
● má černého birmského kocoura jménem Lord Poblijón, protože se mu pozvracel do vlasů hned cestou domů z útulku.

Hardina je opravdu složité popsat. Nechci tvrdit, že je jiný než ostatní. To, co jej dělá Hardinem, je něco hluboce lidského, něco, co má každý člověk. Není výjimkou, druhově. Chci říct, že v něčem je člověkem více, intenzivněji, bezvýhradněji… Více, intenzivněji, bezvýhradněji vidí, slyší, uvědomuje si. V tom je však jeho výjimečnost a jeho nesnáz. Má trochu jinou zkušenost se světem než ostatní. Pociťuje mnoho věcí, které jiným unikají a zase mnohé, co jiným bije do očí, jemu často uniká. Proto je vždy trochu cizí mezi lidmi. Nemůže se, jak se říká, přizpůsobit. Nedělá to naschvál. Není pro něj snadné být odlišným, i když to, co jej odlišuje, jej dělá tím, kým je. Je ostatně docela obyčejným člověkem, člověkem jako kdokoli jiný, až na tu jednu svou zvláštnost. Rád by se jí zbavil. Ne vždy proto má odvahu čelit svodu přizpůsobení se. Myslí si, že ten, kdo se pokusí přizpůsobit, musí za to zaplatit svým uměním, nebo svým charakterem, nebo obojím.

Pojďme se ale dostat k části, kdy se o něm vážně něco dozvíme.

Hardin ne vždy žil v luxusu a bohatství, proto jeho povaha tak úplně neodpovídá rozmazleným spratkům. Má své strachy, taky má své nadšení ze života a taktéž jistou prázdnotu v hrudi. Hardin je komplikovaný, ale v některých ohledech až bolestně jednoduchý na pochopení. Tak trochu ztracená duše, která své problémy přenáší na papír. To, čeho si všimnete jako první, je jeho nepřístupnost, kterou se snaží potlačit. Dříve totiž nikdy nemusel jednat s lidmi, nikdy nebyl obklopen velkým počtem lidí, kteří by čekali na každé jeho slovo. Až do vydání své první knihy. To ho nejen znejistilo, ale hodilo do života naprosto nepřipraveného. Jeho schopnost jej díkybohu navedla na správnou cestu, protože jak je známo, Hardin byl vždy příliš divoký. Dělával to, co neměl, občas se dostával do nepříjemných situací, a tak to začalo - vytvořil si proti nim obranu. Nemluvím tu o nějakém chladném a bezcitném chování, tedy ne v prvních chvílích, avšak není těžké poznat, že se světu, který podle něj ztratil barvy, jednoduše rád vyhýbá. Jeho největší slabinou je jeho výbušná povaha a téměř permanentní používání sarkasmu, což ho ne jednou dostalo do maléru. Nedůvěřuje lidem, co snadno zapadnou, a proto jej často uvidíte mezi outsidery. Ovšem, když ho někdo něčím zaujme, udělá vše pro to, aby o dotyčném zjistil co nejvíce. Je to overthinker takže preferuje naprostou upřímnost nehledě na krutost pravdy. Má totiž sklony k vymýšlení a analyzování různých scénářů, co měl asi dotyčný na mysli, což mu pak v některých případech způsobuje úzkost. Často ho věci i lidi rychle omrzí. Není to tak, že by se vztahům vyhýbal, jen zkrátka nemají dlouhého trvání. Nikdy totiž nepotkal někoho, s kým by mu to stálo za to.
Tohle, ale není to jediné, co se o něm dá říci. Když si zasloužíte jeho loajalitu, tak ji máte napořád a udělá pro vás cokoliv.

Čau,

jo, jsem to já. Hardin Wesley. Nechci Vás nudit rozsáhlou ságou o svém životě, a tak to vezmu nějak ve zkratce. Část věcí, které tu zmíním, jsou veřejně dostupné informace. Soukromí je totiž jen iluze…
Narodil jsem se v New Yorku Jennifer a Frankovi Bristowovým. Moc si toho z "předešlýho života nepamatuju" jen nějaký úseky. Říká se tomu prej - potlačování vzpomínek. Ale tu noc si pamatuju dokonale. Změnila úplně všechno.
Ale to tom tu nechci psát. Po tom, co mě propustili z nemocnice jsme se s Blair, Deanem a Miou přestěhovali do mnohem většího bytu v centru. Skoro jsem nemluvil a odmítal chodit ven. Chvíli jsem se učil doma, protože jsem nezvládal pobyt ve větším prostoru něž byl můj pokoj. Po roce a půl moji adoptivní rodiče usoudili, že byl největší čas zase začít normálně žít a přihlásili mě na soukromou školu, kam chodila Mia. "Tvoje starší sestřička se o tebe postará," říkali. Jenže Mia měla úplně jiný plány, než se starat o depresivní děcko, co se jí vetřelo do rodiny. Naprosto propadla klukům a baletu. Odmítal jsem do školy chodit. Jednak proto, že mě to tam děsně nebavilo (samé zbohatlické děcka, mezi které jsem naprosto nezapadá) a taky kvůli tomu stylu učení, který mi absolutně nevyhovoval. Začal jsem chodit za školu z čehož mý rodiče nebyli dvakrát na větvi, když na to přišli. (Jestli mi ještě Dean bude vyhrožovat, že mě pošle na vojenskou školu, tak ztratím nervy.) Dobře, vyhrožoval je silný slovo, ale prostě jsem to tam nesnášel. Možná vám teď připadá, že se svojí rodinou nemám moc vřelý vztah. Jenže mám. Zbožňuju je a myslím si, že oni zbožňují mě. S Miou jsme k sobě cestu našli o něco později, ale vím, že se na svoji starší sestru můžu vždycky spolehnout.
Nakonec Blair zatahala za pár nitek a dostal jsem individuální plán ve kterém jsem si mohl vybrat mraky volitelných předmětů. Vyzkoušel jsem snad všechny počínaje hrou na violoncello, šach, fotografování, malování, kriket a šermem konče. Nejdéle jsem vydržel u šermu, který jsem si vážně oblíbil. Avšak největší záchranou byly školní noviny. Díky nim jsem zatoužil studovat literaturu a jazyky, což se mi taky povedlo. Měl jsem talent na francouzštinu a brzy jsem se dostal do třídy pro pokročilé. Španělštinu jsem začal studovat až nedávno, takže ji nemám úplně v malíku, ale každým dnem se zlepšuji.
Neměl jsem moc kamarádu. Vlastně jsem o ně ani nestál. Vždycky jsem si vystačil sám se sebou a se svým psaním. A pak jsem potkal Skye. Neříkám, že on byl odpovědí, ale něco byl. Sky byl nový. Nedávno nastoupil do třetího ročníku, takže byl o rok víš než já. Všiml jsem si ho v knihovně, když upustil velký štos knih a malém při tom shodil polici map. Jako jediný jsem mu je přišel pomoct sesbírat. No, Sky měl očividně jisté problémy, ale něco na něm mi říkalo, že si budeme rozumět.
A taky že jo. Rozuměli jsme si až příliš. Nikdy se mi nelíbili muži, ale Skye jsem chtěl líbat ve dne i v noci. A pak začaly ty pomluvy. Nechápal jsem, proč lidi, které ani neznám, začal zajímat můj osobní život. Nechápal jsem, proč se mi nemůžou líbit zároveň holky a kluci. Chtěl jsem je za ty homofobní názory umlátit k smrti. Jenže pak se stal ten incident s Eliem, za který jsem si vysloužil vyhazov ze školy. Takže jsem byl nucen nastoupit jinde.
Věděl jsem, že Skye šikanovali celou tu dobu než se zhroutil a skončil na léčení, ale nikdo s tím nic nedělal. Chtěl jsem ho několikrát navštívit, ale jeho rodiče mi to nedovolili. Prej jsem měl na něj špatný vliv. Co je to do prdele za kecy? Láska, že je špatný vliv? Fajn. Jenže pak, když se přestěhovali do Evropy jsem se zhroutil já. Došel mi od něj email ve kterým byla jedna zatracená věta - Promiň, ale nikdy by to nefungovalo. E.
Četl jsem ten email snad tisíckrát a pokaždý jsem se cítil hůř a hůř. O měsíc později jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu. Bylo to u rodinné večeře. Svalil jsem se do židle, v uších mi burácel tep a uvědomoval jsem si každý úder svého srdce. Prohrabával jsem si rukama vlasy. Měl jsem napjatá ramena a veděl jsem, že budu muset do něčeho praštit, abych otupil bolest. Řekl jsem jim to. Všechno. Nastalo ticho a všichni nasadili soucitné pohledy. Dean mi položil ruku na rameno a já strnul. Chvilku jsem se bál, že začne říkat něco biblického o Boží vůli a já mu budu muset dát pěstí. Nebo že řekne něco úplně prázdného a bezvýznamného, jako třeba bude to v pořádku. Ale byl to můj táta a neřekl ani jedno. Jenom jsme tam všichni tiše seděli, táta s rukou na mém rameni, což mě svým způsobem uklidňovalo, nebyl jsem sám.
Teď už je vám jasné, čím je má knížka inspirovaná…


Střípky nejdůležitějších okamžiků, které Hardinovy změnily život.

New York 2013

Na Velorii bylo něco úžasného. Měla v sobě něco panenského, což kontrastovalo s jejím ledovým vystupováním. Když se nad tím zamyslím, byl jsem jediný, kdo si toho všiml. Jo, jasně, byla to pěkná mrcha. Její prsa, lícní kosti, nohy. Každé ráno to viděla v zrcadle a moc dobře věděla, jakou má moc. Nikdo neměl šanci dostat se ji pod kůži nebo ji zastrašit. Málokdy se někomu podívala do očí. Jednou jsem viděl Brada Dorseyho, kapitána fotbalového týmu, jak brečí u své skříňky. Vykašlala se na něj po prvním rande a jeho koule si vzala jako trofej. Od toho dne už nikdy nehrál. To byl skvělý příklad její čarovné moci. Mě ale nelákala její bledá krása. Mě spíš lákala ta malá holčička uvnitř. S touhle představou jsem každý večer masturboval. A nebyla to prsa nebo její ploché břicho, na co jsem při tom myslel. Představoval jsem si, jak ji zlomím a jak mě prosí, abych neodcházel, protože jsem jediný, kdo opravdu chápe tu skutečnou Velorii. A když jsem skončil, podíval jsem se na těch pár kapek semene a podivil se, "proč jsem to jen pokropil ten stůl?"

Dokončím své čtení a podívám se na své spolužáky. Každý se tváří jinak. Nastane tíživé ticho, ale je mi to jedno. "Kolik ti bylo, když se to mělo stát?" Zeptala se holka v přední lavici. Musím se na chvíli zamyslet.
"Ughm, byl jsem asiiiiiii, v šestý třídě…" Usměju se na ni.
"Fuj," dodá znechuceně a otáčí se ode mě pryč. Zato Dawinsová je už na nohou a mašíruje si to směrem ke mně.
"Hardine, chtěla jsem po třídě napsat esej o smyslu života…" Zadívá se na mě přísně.
"Myslel jsem si, že tohle tématu odpovídá," pokrčím nevinně rameny a uslyším, jak se někdo v zadní lavici uchechtne.
"No, není to tak. Bylo to velmi… nevhodné…" a propíchne mě očima.
"Tak dobře," znovu pokrčím rameny a jdu si sednout. O chvíli později už se ocitám u Connora v kanclu.
"Nechá tě propadnout," povzdechne si Connor, který taky vyučuje literaturu. Ale hlavně se stará o školní noviny.
"Já ji prostě nenávidím, chápete?" Řeknu a rozhořčením rozhodím ruce.
"Podívej, já ji taky moc nemusím, ale to neznamená, že je špatná učitelka," odmlčí se, "vydala knihu." Podívá se na mě a chvíli zkoumá můj pohled.
"Milostnej román," odfrknu si a Connor se zasměje.
"Ale stejně, musíš přijít na to, jak u ní nepropadnout." Začnu se znechuceně zvedat, ale Connor mě zastaví, "raději ty eseje přepiš…" Hodím batoh na zem a sednu si naproti němu.
"Víte, čím to je? Je to jejím omezeným pohledem na spisovatele dvacátého století. Co třeba Hunter S. Thompson? Co třeba David Foster Wallace, chápete? William Gibson… Někdo… někdo současný…" Frustrovaně se zabořím do sedačky.
"Hardine," zarazí mě Connor, "dneska ráno jsem se tě zastal. Ale ona si myslí, že si z ní děláš terč a přiznejme si to, má pravdu." Podívám se na něj a zhluboka se nadechnu.
"Co kdybych já napsal román?" Zní to spíše jako oznámení než otázka.
"Tvoje schopnosti nikdo nezpochybňuje. To tvoje osobnost tě přivede do maléru." Potřese hlavou a dodá - "víš co by mi udělali, kdybych zveřejnil jen půlku toho, co mi dáváš pro školní noviny?" Mlčím a dívám se do země. "Dobře, řekněme, že napíšeš román. O čem bude?"

Londýn 2017

"Je to o sebevrahovi z malého města…" Přede mnou sedí moderátorka v červené blůze a ptá se mě na mou knihu.
"Myslel jste při psaní, že to bude mít takový úspěch?" Zeptá se a já si nervózně poposednu. Nechtěl jsem dávat žádný rozhovor pro televizi, ale máma řekla, že by to bylo v hodné.
"Ne.. chci říct.. neměl jsem tušení, že by mě to mohlo živit, vážně. J-jen jsem doufal, že si to koupí alespoň jeden člověk, že aspoň jeden člověk si to bude chtít přečíst…" Ošiju se.
"Ale koupili si to miliony…" Dodá reportérka.
"Ehh, jo..." Letmo se na ni usměju.
"Jak navážete na svoji knihu?" Otáže se s úsměvem, který mi připomíná žraloka.
"Takhle nad tím nepřemýšlím. Prostě pokračuju v psaní." Pokrčím rameny.
"A kdy můžeme očekávat vaši další knihu?" Sype na mě další otázku.
"Brzo…" a tím náš rozhovor končí.



New York 2018

Občas si musím lehnout, protože je toho na mě najednou moc. Podívám se vzhůru a vidím modro, šedo, nebo černo a cítím, jak se do toho vpíjím. A asi na zlomek vteřiny se cítím svobodný a šťastný. Nevinný… Pak se mi to najednou všechno vrátí. Od té doby, co jsem vydal svou první knihu, šlo všechno do prdele. Na Internetu o mně začaly kolovat lži a pomluvy. Všichni se najednou začali starat o můj život. Kde je do hajzlu nějaké soukromí?
Nejhorší ale bylo to video. IT se to nakonec podařilo stáhnout, ale pozdě. Nějaký expert už to stačil přepsat a detailně vylíčit, aby všichni věděli o co šlo. Stačilo si jen vygooglit mý jméno, a hned na vás vyskákaly všelijaký odkazy o tom, jaký jsem psychopat. Dokonce se jim podařilo vyhrabat můj psychoprofil od doktorky Breckelové. Psalo se v něm něco typu: Strach z otevřených prostor. Vykazuje znaky posttraumatické stresové poruchy: agresivita, uhýbavost, zlé sny, vinu z přežití… Prostě totální sračky.


Slovní shrnutí videa. Napsal PtáčekJarabáček65

Kamera zachycuje školní chodbu dole v prvním patře. Můžeme vidět, jak všichni studenti proudí do tříd, protože zrovna zvonilo. Po chvíli se na scéně objeví Hardin Wesley, který podle všeho právě uběhl maraton, protože je celý červený a zhluboka dýchá. Má výraznou bradu. Pronikavé hnědé oči, jen trošku moc veliké. Hnědé vlasy, které určitě nedodržují zákon přitažlivosti, protože stále drží tvar, aniž by je ten ranní tělocvik nějak ohrozil. Jedna moje kolegyně videoanalytička - která si nedá pokoj a při práci mi neustále nakukuje přes rameno - říká, že "by po něm šla jako slepice po flusu". Ach ty ženský… Možná je to pěkný kluk, ale všichni ostatní si ho prohlížejí přimhouřenýma očima anebo mu nevěnují pozornost. Až teda na jednu skupinku kluků, která zrovna prochází kolem a něco na něj zahuhlají. Musím si to zesílit, abych slyšel. "Deadboy". Jak se mi podaří po chvíli zjistit, říkají mu tak kvůli vraždě jeho rodičů a on jako jediný přežil. Ale zpátky k videu. Hardin tomu nevěnuje žádnou pozornost a vykračuje si směle dál. Jenže ho něco zarazí. Další věta pronesená na jeho účet. V následující vteřině celé jeho tělo ztuhne, jako jelen, který uslyšel lovce. Na Hardinově obličeji se objeví temně rudá v barvě hněvu a trestu. "Cos to řek?" Otáže se Hardin a Jeden kluk ze tříčlenné party se zasměje a zopakuje nám, co Hardina tak nakrklo. "Že seš nechutná buzna". Hardinovi stačí pět kroků a už toho kluka drží pod krkem. V momentě mu koleno zaboří do třísla tak silně, že začnu slzet jen z toho, jak se na to dívám. Ten kluk okamžitě ztratí všechnu sílu, ale Hardin ho zase vytáhne do stoje za vlasy a napálí ho pěstí do solaru. Musel jsem si záběr několikrát zpomalit, abych tu přesně mířenou ránu viděl. Ten kluk se vážně umí prát, což byste asi těžko čekali od někoho, kdo je tak hubenej. Takže bych vám radil, abyste tady pana Wesleyho nikdy nenasrali. Ten malej sráč totiž ví, jak z vás udělat neplodný. Mno, každopádně ten kluk se snaží zvracet z prázdného žaludku a Hardin se k němu skloní a něco mu syčí do ucha. Audio zvuk je strašný a ani mu z takového úhlu nedokážu odezírat ze rtů, ale je to pravděpodobně nějaká výhružka, protože kluk jen přikývne a mlčí. Hardin jím smýkne přes místnost. Kluk se odrazí od stěny, až to zaduní, a dopadne na podlahu hned vedle těch dvou, kteří svému kamarádovi ani nejdou na pomoc. Jen tam bezmocně stojí posraní strachy. Jeden by řek, že už to Hardinovi muselo stačit, ale ono ne. Položí mu botu na krk a přitlačí dost na to, aby se začal dusit. "Příště, aby sis takový poznámky raději nechal pro sebe, co Elio?" Sundá nohu z Elia, nechá ho, ať si skučí a ať se schoulí do embryonální polohy a svírá si rozkrok. Hardin se podívá na ty zbylé dva a v očích se mu jen blýská. Potom se otáčí na patě a odchází. Usmívá se. Je to velmi znepokojující pohled…

-------------------------------------------

Lidi mě po tomhle začali docela odsuzovat a já už toho měl po krk. Tak jsem šel s pravdou ven.


Po tom, co vyšel ten článek jsem potřeboval na chvíli vypadnout a začít zase normálně žít. Prostě Low cay, chápe te? Rodiče souhlasili, že se přestěhujeme do nějaký prdele, kterou skoro nikdo nezná a její populace je opravdu mizivá. Táta se o všechno postaral a díky němu teď míříme do městečka La Crescent.
AURY0
ARGENY50



ANGLICKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■8/10
FRANCOUZSKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■7/10
ŠPANĚLSKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■3/10
PĚSTNÍ SOUBOJ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■4/10
ŠERM■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■4/10
PSANÍ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■8/10
VIOLONCELLO■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama