close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Theodor Strome

31. prosince 2019 v 18:17

THEODOR STROME


1. 12. 2003
člověk
student
nikaenika

James Scully



Otec: Orion de Vries *1986
Matka: Josephine Strome 1986-2019

- Alergický na laktózu
- Velmi chytrý a nadaný na jazyky
- Nesnáší kakao
- Je antitalent na sport
- Rád hraje na housle a píše do svého zápisníku
- Na pravé klíční kosti má jizvu z doby, kdy jako malý vletěl na kole do trní
- Do deseti let se nechtěl nechat ostříhat. Bál s nůžek.

Své tmavé vlasy nosí vždy rozcuchané a neupravené. Málokdy si je nechává stříhat. Na svůj věk nevypadá. Vypadá o pár let starší, což bere jako výhodu. O svoji pleť a tak se vůbec nestará. Je poměrně vysoký. Jeho výška se pohybuje okolo 180 centimetrů. Má na sobě nějaké svalstvo, ale není to žádná sláva. Tak jeho postava se dá popsat, tak akorát. Pokožku má docela světlou, ale v létě se nikdy nespálí, ale spíše se opálí. A jeho oči vlastní modrou barvu jako moře.
Jeho styl jsou převážně jednoduchá obyčejná trička s krátkým rukávem. Jejich barvy bývají většinou tmavé a studené. Někdy má na sobě i šedobílou košili. A k nim nejlépe černé džíny doplněné vysokými koženými botami. V chladných měsících ze sebe téměř nikdy nesundá černou džínovou bundu, která má huňatý vnitřek. V letních měsících zůstává u triček a džín. Nikdy nenosí kraťasy nebo jiné letní oblečení a jako obuv má nejraději boty značky Vans.

První, čeho si všimnete na Theodorovi, je neutrální výraz. To, že nikdy nedává svoje emoce najevo. Je to velmi uzavřený člověk. A přitom uvnitř je plný všelijakých pocitů, emocí či myšlenek. Ale nikdo o nich neví. Jen jeho zápisník. Je odměřený a udržuje si odstup od ostatních, to znamená, že je introvert a radši pobývá sám než ve společnosti lidí. Lidi prostě celkově nemá rád.
Je velmi klidný. Téměř nikdy nevybuchne a vždy zachová chladnou hlavou. Takže jen, tak ho nerozčílíte. To je velmi dobré v situacích, kdy začnou všichni vyšilovat, tak on zachová klid a uvažuje logicky, jak se dostat z té situace.
Jeho pohled na život a svět je pesimistický a cynický. Takže u něj se moc nesetkáte s veselýma myšlenkami, což vede i k tomu, že je realista. Jeho myšlenky jsou prostě vážné a moc se nesměje.
A nikdo neví, kde se berou tyhle rysy osobnosti. Prostě to nějak v něm je. Možná za to můžou všechny ostatní okolnosti, které si zažil. Je to docela takový podivín. A s zážitkami se vyrovnává takto.
Sice má takovou povahu, ale když potřebujete pomoc, tak je ochoten vám ji vždycky poskytnout, ať jde o cokoliv. Je velmi pracovitý a většinou všechno dotáhne do cíle. Když hraje na housle, tak umí hrát velmi procítěně, že vám to vezme dech. Hudbou dokáže vyjádřit cokoliv. Hudba je velkou součástí jeho života.
Když je v dobré náladě, tak je s vámi schopen se rozpravovat o problémech společnosti a o jejich řešení celé hodiny. Což ukazuje, že je chytrý a vnímavý.

Theodor se narodil Josephine prvního prosince. Ten den zrovna sněžilo a bylo to jako zázrak. Celou dobu ho vychovávala Josephine. Do školky chodil jako každé obyčejné dítě. Už tehdy o něm říkali, jak klidný a nemluvný. Poté nastoupil do školy. Odjakživa se držel stranou od ostatních a snažil se z davu nevyčnívat. Moc kamarádů zrovna neměl. Dá se říct, že opravdu jen pár. Stále o něm řada učitelů prohlašovala, že je to nadaný chlapec, ale v hodinách se vůbec neprojevuje a je velice nemluvný. Theodor byl odjakživa velmi chytrý a nadaný student. V hodinách nemusel dávat pozor, protože většinou všechno věděl nebo se to prostě jednoduše doučil. Svůj čas při hodinách strávil kresbami a psaním do deníku. Doma pomáhal matce, učil se, hrál videohry a nebo hrál na housle. K hře na housle ho vedla matka od mala. Ráda ho poslouchala, jak jí hraje jejího oblíbeného Vivaldiho.
V době, kdy dosáhl patnáctin mu, jaksi ten otec začal opravdu chybět. Ano, celé dětství vnímal jeho nepřítomnost. Ale nějak se tím nezabýval. Ale v tento zlomový rok si začal říkat, proč vlastně v jeho životě není otec. Proč o něj nikdo neprojevil zájem. Začal se dotázat matky. Matka o něm nechtěla slyšet ani slovo. Odmítala mu cokoliv říci. Byla neústupná. Theodor si začal domýšlet, že otec matce něco provedl, že mu to nechce říci. Byl odhodlaný svého otce za každou cenu najít a zjistit o něm všechno. Začal i proti němu pociťovat vztek. Nechápal, proč neprojevil zájem. Proč nebyl v jeho životě? Proč ho neučil hrát baseball? Nebo proč s ním nechodil na ryby? Proč s ním neoslavoval jeho studijní úspěchy? Prostě to nechápal a bral ho jako špatného člověka. Matky se nepřestával ptát. A nakonec oslavil i šestnáctiny a byl stále bez informací o jeho otci. A zrovna v den jeho šestnáctin se jeho matka opila a prozradila mu jméno. Už věděl jméno svého otce. Byl odhodlán ho za jakoukoliv cenu najít.
Bohužel přišel o matku. V La Crescent se začaly dít divné věci a někteří lidé byli zabíjeni. A mezi nimi byla i Josephine. Z dne na den přišel o matku. O jediného rodiče, kterého měl. Jeho prarodiče žili v La Crescent, tak šel k nim bydlet. Přece jenom nebyl plnoletý. Ale to nečekal, že se ztrátou jednoho rodiče přijde do života ten druhý.

Zápisky Theodora Stroma

1.12.2019
Konečně vím jeho jméno. Jméno člověka, který se na mě vykašlal a nechal moji mámu se mnou samotnou. Najdu si ho a všechny otázky mi budou zodpovězeny. Měl bych si napsat seznam, abych žádnou nezapomněl.
- Proč jsi nás opustil?
- Proč jsi nás nevyhledal?
- Proč jsi o mě nikdy neprojevil zájem?
- Ubližoval jsi mámě? Podváděl jsi?
-Lituješ toho, že jsi se mnou nestrávil čas?
-Proč sis vůbec pořídil dítě, když o něj nejevíš zájem?
Ještě mě určitě nějaký otázky napadnou. Ale vlastně mi dochází, že jestli ho najdu, tak jaké vůbec bude to setkání. Jaký vlastně on bude? Bude to nějaký vožralecký ničema nebo nějaký bohatý a úspěšný muž? Jestli mě vůbec pozná? Přemýšlím nad tím, jak se budu chovat až ho najdu. No, rozhodně bych mu chtěl položit ty otázky a jestli poznám, že je to nějaký hulvát, tak bych si ho podal. A aspoň budu rád, že jsem měl tu možnost, že nebyl v mém životě. Ale prostě musím vědět, kdo to je. To, že neznám otce, tak to je jako kdyby část mého já chyběla. Prostě jeden dílek skládačky. A taky vlastně, proč o něm máma nikdy nemluvila. No prostě opravdu nevím, jaké to bude. Ale nemůžu se dočkat. Protože, pak budu spokojeně žít s vědomostí, že už vím, kdo je ten poslední dílek.

Zápis ze dne smrti Josephine
Moje máma je mrtvá. M O J E M Á M A J E M R T V Á. Nemůžu tomu uvěřit. Prostě je to jen zlý sen. Nechápu to. Ona si to vůbec nezasloužila.
Vracel jsem se domů. Byla tma a sněžilo. Bylo to přesně měsíc a půl po mých narozeninách. Chtěl jsem vejít domů. Máma by doma už normálně měla být a mělo být odemčeno. Ale celý dům byl ponoření ve tmě. Dovnitř jsem se samozřejmě nedostal, jelikož jsem neměl klíče. Rozsvítil jsem si baterku na mobilu a obešel jsem celý dům kolem dokola. Tady nic divného nebylo. Až na to, že zadní vrátka byla otevřená. Normálně se můžeš dostat touto cestou přímo do lesa. Prošel jsem jimi a stále si svítil na cestu. Nikdy nezapomenu na tu atmosféru. Les jako kdyby mě celého obklopil. A atmosféra byla taková hustá a hrůzostrašná. Viděl jsem ve sněhu stopy. A pak v těch stopách se začala objevovat krev. Kapky krve. Až když jsem spatřil menší loužičku krve, tak jsem zavolal policisty. Zůstal jsem u té loužičky a radši jsem dál nešel. Bál jsem se, ale celou dobu jsem přemýšlel, zda mám jít dál, zda, když tam dojdu, tak bude máma naživu. Než jsem se k tomu odhodlal, tak přijeli policisté. A šli tam, kam jsem se neodhodlal. Se mnou zůstala čekat rusovlasá policistka. Dala mi čaj. Byl bylinkový a vyptávala se mě na různé obyčejné věci. Nejspíš mě chtěla uklidnit. Já byl klidný. Tedy ze zevnějšku. Ale uvnitř mě bilo srdce na poplach a myšlenky tam lítali, jak splašené. Měl jsem pocit, že se nedokážu nadechnout. Pak se vrátil ten její kolega. Takový vysoký černoch a odtáhl si ji stranou. Něco si špitali. Okamžitě mi bylo jasné, jak moc je to špatné. Rusovlasá policistka se k mně vrátila a položila mi ruku na hlavu a pronesla ty slova, kterých jsem se nejvíce obával. Které se mi navždy zaryly do srdce. ,,Tvoje maminka zemřela." V tu chvíli jako, kdyby přestalo existovat. Všechno kolem mě ztichlo a měl jsem hlavě jakousi mlhu. Pořád jsem tomu prostě nechtěl věřit. Nedokázal jsem tomu věřit. Pak si už pamatuji jen, jak sedím u jídelního stolu u babi, která mi podává kakao. Obličej má celý opuchlý od slz a slyším rány, jak děda mlátí sekerou do dříví. Nemám rád kakao, ale jak jsem viděl babi, tak jsem radši nic neříkal a vypil jsem ho mlčky.
A stále tomu nemohu uvěřit, že ta osoba, která mě sledovala, když jsem udělal první krůčky. Ta osoba, která mě vždycky chytla, když jsem padal. Ta osoba, která se mnou prožívala moje úspěchy a nezdary. Ta osoba, která mě milovala tu není. Nikdy neuvidí, jak odmaturuji, jak získám titul, jak se zamiluju, jak získám práci a tak dále. Je prostě pryč! NAVŽDY!

I love you more than anything

Týden po smrti Josephine
Babi s dědou jsou s toho furt špatný. Já taky, ale prostě nedokážu brečet. Stále si namlouvám, že se jen ztratila, a že se brzy s úsměvem na tváři vrátí. Prostě se cítím, jak v transu. Babi dnes měla nostalgickou náladu. A vytáhla krabici s fotografiemi mámy. Všechny jsme si prohlídli. Byli tam fotografie, jak byla malá, jak byla teenagerka a nakonec i se mnou. Nikde nebyl táta. Dost mě to zarazilo, tak jsem se na to ptal babi. Ta si přiložila ruku na srdce. ,,Drahoušku, tvého otce jsme sice znali, ale Josephine nechtěla, abychom ti o něm říkali a všechny fotografie s ním měla ona u sebe. Myslím, že zrovna bychom měli ctít její přání." Oči měla stále celé červené a opuchlé od slz. Babi je normálně dáma, která je vždy elegantní a upravená, ale ty poslední dny vypadá úplně jinak. Nic jsem neříkal. Jen jsem upřel zrak na jednu konkrétní fotografii. Máma tam byla překrásná. Koukala se směrem na někoho, kdo není vidět na fotografii. Má takový výraz. No, nedokážu popsat jakýsi. Ani nedokážu říci z jaké doby je ta fotka. Vypadá tam docela mladě. Ona však mladá stále byla, ale myslím jako víc mladě než teď. Když babi viděla, jak si prohlížím fotku. Stiskla mi ruku a kývla hlavou, jakože ať si ji nechám. Tak skončila tady. V mém zápisníku.
Teď mi dochází, že čím dál víc věcí, co jsem nestihl říci mámě nebo, které nikdy nezažije. Teď zním jak nějaký mamánek. Spíš jde o to, že lituju toho, že jsem s ní netrávil více času. Většinou jsem se zavíral do pokoje hned, jak jsem přišel do školy.
Ale chybí mi naše společné večeře. Vyptávala se mě na známky a pak mi vyprávěla, co se jí přihodilo v práci. Někdy, když jsem měl náladu, tak jsem jí na housle zahrál Vivaldiho. Toho měla strašně moc ráda. Zítra je pohřeb. Zahraju jí ho tam. Místo nějaký řeči. Dokážu to vyjádřit lépe hudbou než slovy.


Den pohřbu Josephine Strome
A je po všem. Máma oficiálně s námi není. Až teď mi to všechno došlo. Prej následovala Boha. Pf, nevěřím na Boha. Kdyby nějaký byl, tak by se neděli takový sviňárny a lidé by neumíraly. Na pohřbu bylo spoustu lidí, které jsem neznal. Když došla část na řeč, tak jak jsem slíbil, zahrál jsem tam mámě Čtvero ročních období. Babi to nezvládla a málem se tam zhroutila, ale děda ji dokázal dostatečně uklidnit. Když všichni se přesunuli k babi a dědovi. Šel jsem ven na zahradu, sedl si na lavičku a mlčky si prohlížel housle. Kravata mě škrtila, jak já nesnáším kravaty. Povolil jsem si ji a s tím jako kdyby se povolilo všechno, co se stalo za poslední týden. Začal jsem brečet. Brečel jsem a nedokázal jsem se ovládnout. To se mi nikdy neděje. Většinou jsem schopen udržet svoje emoce na uzdě, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Brečel jsem a brečel jsem. Na pohřbu jsem měl v kapse tu fotku, kterou mi dala babi. Vytáhl jsem ji a všiml jsem si, že na zadní straně je text. Bylo to rozhodně její písmo. Byla to prostá věta.
You make my heart smile.


Vůbec nevím, komu byla věnovaná. Mě nebo tátovi? Možná nějaké kamarádce? Opravdu nevím. Ale bylo to prostě něco, co by řekla ona. Co by napsala ona. Byla nenapravitelný optimista, což mě někdy dovádělo ke šílenství. Ale teď začínám uvažovat nad tím, jaký vlastně bude život bez ní.


ANGLICKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ 9/10
ŠPANĚLSKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■3/10
FRANCOUZSKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
RUSKÝ JAZYK■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■2/10
TVŮRČÍ PSANÍ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■3/10
HRA NA HOUSLE■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■4/10

AURY1
ARGENY50


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama