Stephanie Lockard

24. května 2020 v 12:48

STEPHANIE LOCKARD


3. 10. 1994
vlkodlak
policistka
Nexy

Jennifer Lawrence



James Lockard - Otec, policista *24. 6. 1 966
Steffi vychoval sám poté, co je jeho žena a Steffiina matka opustila kvůli vlastním nenaplněným ambicím. Sám je policistou a byl také prvním člověkem, který přiměl Steffi uvažovat o tom, že by jednoho dne mohla kráčet v jeho šlépějích. Steffi obdivuje jak jeho práci, tak fakt, že byl schopný ji i při ní vychovávat a zajistit jí co pokud možno nejnormálnější dětství. Velmi si váží jeho podpory ve svém životě a práci, i toho, že za ním může přijít kdykoli s čímkoli a dočká se porozumění a pochopení.

Claire Debbs - Matka, slavná zpěvačka *5. 11. 1972
Rodinu opustila krátce poté, co Steffi dovršila tří let. Ne že by neměla svou dceru nebo manžela ráda, ale její ambice stran práce a možné slávy vždy dalece převyšovaly touhu po poklidném rodinném životě. Když tak její agent přišel s kontaktem na sponzora schopného financovat začátky jejího turné výměnou za její společnost, rozhodla se splnit si svůj životní sen. Steffi si čas s ní strávený nepamatuje, ale vidět její tvář každou chvíli v novinách, či televizi vedlo k tomu, že je vůči matce zahořklá a jako člena rodiny ji nevnímá.

Alex Blake - nejlepší kamarádka, investigativní novinářka *7. 7. 1995
Přestože Alex není biologickým členem její rodiny, je to pro Steffi, hned po jejím otci, nejdražší člen rodiny. Znají se již od základní školy a je to snad jediná skutenčě blízká kamarádka, kterou poměrně introvertní Steffi má, i když ona sama ji vnímá spíše jako sestru. Prošly společně hrami, láskami, radostmi i strastmi a školou až k vysoké, kde se jejich cesty na čas rozdělily, než se opět spojily v profesní spolupráci. Právě ona je jedním z důvodu převelení Steffi do policejního sboru v La Crescent.

~ Přestože by jí její štíhlý pas a vyrýsované tělo mohl leckdo závidět a dal by cokoli, aby v prádle vypadal jako ona, ona sama své tělo jako žádný zázrak nevnímá. Stále si s sebou nese vzpomínky na školu, kde ji odmítli přijmout do týmu roztleskávaček, jelikož nebyla typickou drobnou, hubenou holčičkou, ale měla pár kilo navíc. Poměrně rychle je sice ztratila, ale nepříjemný pocit, že její tělo nepůsobí dost hezky a žensky se nevytratil, naopak. Zesílil v momentě, kdy ji kluk odmítl proto, že se mu zdálo, že má na holku příliš mnoho svalů. Poslední kapkou jsou jizvy, které se snaží za každou cenu skrývat. V tílku, nebo s odhaleným břichem ji tak pravděpodobně neuvidíte.

~ I když bipolární poruchou netrpí, mívá někdy z nevysvětlitelných důvodů fantastickou náladu, nebo naopak náladu pod psa. Je-li to ten první případ, dokáže jí udělat radost i fakt, že někoho vidí vyhodit PETku do separovaného odpadu. Pokud je však v depresi, dokáže ji vykolejit i nepatrný zádrhel, třeba že došlo ptačí krmení, nebo nastane v práci problém, který by jindy vyřešila sice se skřípěním zubů, ale s klidem.

~ Miluje zvířata a největšími favority mezi nimi jsou papoušci. Sama vlastní samečka amazoňana jménem Lorax, který je jí věrným společníkem v jinak prázdném bytě. Když má pocit, že je se silami na dně a možnostmi v koncích, je to on a jeho vtipné průpovídky, co jí náladu opět zvedne.

~ S Alex sdílí sesterské tetování ve tvaru malé černé hvězdičky vytetované na vnější straně zápěstí levé ruky. Druhým tetováním je trojná monáda na levé straně krku kousek za uchem, ta je však vidět pouze když má Steffi sepnuté vlasy. Význam druhého tetování je nenápadným signálem lidí stejné krevní skupiny, nepovolaným však často zůstává skryt.

~ Po matce podědila hudební talent. Výborně hraje na kytaru a zpívá a byť nerada vystupuje před davy, nedá příliš práce ji přesvědčit, aby vám zahrála, nebo zazpívala. Pokud pracuje sama, uklízí, nebo dělá cokoli podobně automatického, obvykle si brouká, nebo prozpěvuje. Když ji však přitom někdo 'nachytá,' obvykle zčervená a ztichne.

~ Jejím oblíbeným ročním obdobím je podzim a oblíbeným svátkem Halloween. Miluje déšť, ať už se jedná o drobné mrholení, či divokou bouři. Naopak příliš neholduje létu a nechápe zálibu lidí ve slunečném počasí a vedrech.

~ Je jednoznačně nočním tvorem. Spíš ji zastihnete ve čtyři ráno ještě vzhůru, než už vzhůru.

~ Před přeměnou ráda jezdila na koni, teď se jí však nedaří najít koně, který by byl ochotný snést na svém hřbetě někoho, z koho vycítí vlčí podstatu. Nevzdává se však minimální naděje na to, že se třeba jednoho dne poštěstí a parťáka s kopyty si opět najde.

~ Od mala navštěvovala kroužky bojových umění a byť na vrchní příčky závodní úrovně nikdy nedosáhla, ubránit se dokáže. Policejní výcvik jen přidal několik cenných zkušeností. Dobře - a ráda - plave a poměrně dobře střílí.

Kdybyste ji potkali na ulici bez uniformy, pravděpodobně by vás nenapadlo, že jde o policistku, jako spíš o svědka, nebo někoho, kdo se k případu náhodou nachomýtl. Zvlášť pokud má na sobě jednu ze svých oblíbených mikin a legíny na běhání, či potrhané džíny s teniskami, působí jako teenager. Vlasy neurčité barvy (sama si je zesvětluje a barví, je ji tudíž možné zastihnout na hlavě s čímkoli od platinové blond po mix blond a rezavé s odrosty, či bez) má obvykle rozpuštěné, líčí se jen minimálně, ale má tendence skrývat své pihy, které se jí zdají ošklivé. Postavu má díky pravidelnému cvičení štíhlou a atletickou.

Ve vlčí podobě její srst přechází od bílošedé přes rezavou až do hnědočerné, je tak v přírodě poměrně nenápadná. Charakteristickým poznávacím znak však jsou její oči. Ty v její vlčí podobě získávají stříbřitou, téměř bílou barvu.

Steffi je vtělením rčení 'tichá voda břehy mele.' Byť je obvykle ve svém vystupování klidná, milá a slušná, většina lidí se nedostane dál, než za její profesionální tvář. Pro cizího tak může být docela šok, stane-li se omylem svědkem jejího hovoru s někým blízkým, kdy se promění jako mávnutím kouzelného proutku a její emoce svou pestrostí a intenzitou rozbijí její obvyklý rezervovaný obraz, nebo má-li jeden ze svých bipolárních výkyvů, kdy se obklopí aurou absolutní pohody, nebo naopak melancholie. Byť je ostražitá a k tělu si jen tak někoho nepustí, lidé, kteří se dostanou do užšího kruhu jejích známých a přátel ji obvykle potkávají ve velmi emocionálních náladách, kdy je schopná se hlasitě a od srdce zasmát, nebo naopak rozplakat. Jedinými projevy, které se jí občas nedaří držet na uzdě jsou vztek a její osobitý humor. Pokud ji něco dopálí, nebo má pocit, že by se měla 'porvat' za svou pravdu, udělá to a ve vteřině se promění z klidné, jemné bytosti na rozzuřenou tygřici. O co prudší tato proměna je, o to rychleji obvykle odumře. Nevydrží se zlobit dlouho. Pokud ji ale někdo rozlítí či zklame opakovaně, nehádá se s ním, spíš je z její strany cítit absolutní rezignace a nezájem se s dotyčným znovu bavit.
Její humor je situační, nezřídka však cynický, morbidní, nebo dvojsmyslný. Umí si taky pořádně rýpnout, hraje-li si někdo na příliš důležitého, aniž by v tu chvíli příliš řešila jeho věk, nebo postavení vůči ní. Nejednou tak za některou ze svých poznámek zklidila pohoršený pohled a namísto smíchu, kterým by ji odměnila Alex, jen nechápavý výraz a trapné ticho. Je-li její bipolární nálada v tu chvíli dole, dokáží ji i tyto reakce srazit na kolena, má-li však jeden z těch dní, kdy se dokáže smát čemukoli a její náladu nemůže nic zkazit, naprosto je ignoruje.
I přes svou spíše introvertní povahu ráda občas naváže nové přátelství, má však problém navazovat romantické vztahy, byť po nich touží. Důvodem pro to jsou hlavně její pochybnosti o sobě samé a fakt, že naprosto netuší, co by o sobě, nebo svém životě mohla říci, aby to někomu připadalo alespoň trochu zajímavé.

Vyrůstá-li člověk s vědomím, že se ho vlastní matka dobrovolně vzdala kvůli kariéry a vidiny slávy, pravděpodobně se mu alespoň občas prožene hlavou myšlenka, zda jsou všichni lidé takoví. Zda je pro ně vlastní důležitost to jediné, na čem jim záleží. Zda pro ně láska a jiné city vůči konkrétním lidem přestaly existovat v momentě, kdy jim byla nabídnuta láska davů.

Steffi tohle nikdy nedokázala pochopit. Táta ji miloval. Byl tady pro ni, kdykoli ho potřebovala. Když si při běhání v lese rozbila koleno a přišla domů s pláčem. Když byl v jejím pokoji obrovský pavouk a ona se proto bála usnout. Kdykoli potřebovala odvést do školy, školky, pomoci s úkoly, nebo jen pohladit po vlasech a obejmout. Nevzpomínala si, že by ho někdy něčím zklamala, nebo zvlášť rozzlobila. Proč to tedy nebylo stejné s maminkou? Proč jí ani nenapsala..? "Kdybys za něco stála, ozvala by se ti. Jsi pro ni jen spratek, co by ji brzdil v kariéře. Nechce tě, protože nic nejsi. Lepší bude, když se s tím smíříš." Této odpovědi se jí dostalo od jednoho z otcových kolegů, když tuto otázku poprvé položila nahlas. Aniž by to myslel zle, pro Steffi, která byla doteď přesvědčená, že je celý svět nejen pro tatínka, ale i maminku, tohle byla tvrdá rána pod pás. Byť nikdy nebyla nějak zvlášť otevřená a přátelská vůči cizím lidem, teď se její pomyslná bublina zavřela úplně.

Pokus někam zapadnout dopadl fiaskem. Toužila se konkurzu mezi roztleskávačky zúčastnit už dlouho. Tančila dobře, ohebná byla dost, ale brzdil ji věk. Když konečně na konkurz mohla, zaznělo rozhodné ne.

Ano, jsi ohebná. Ano, tančíš obstojně. Máš smysl pro rytmus. Ale jsi tlustá. Že bys byla jen na zemi? A co když někdo z holek vypadne a bude třeba zaskakovat? Nikdo tě neunese. Ale zkus se zeptat v rugbyovém týmu, mají i ženské družstvo. Steffi odešla v slzách za tichého pohihňávání spolužaček.

Když si sbalila věci a vyrazila k domovu, z ničeho nic ucítila, jak ji někdo chytil za ruku a když se otočila, najednou se ocitla v něčím objetí. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jí v hlavě seplo, že by možná bylo fajn ono objetí oplatit. "Vypadalas, že ho potřebuješ," prohlásilo stvoření s pravděpodobně nejroztomilejším šibalským úsměvem, jaký kdy viděla. "Jsem Alex. Alex Blake. A jsem v rugbyovým týmu, kdybys náhodou přece jen uvažovala, že se k nám přidáš. Jo, asi sis toho nevšimla, ale bydlím o ulici dál, než ty. Nechceš doprovodit?" Steffi byla v takovém šoku, že se ani nezmohla na odpověď, jen na dívku chvíli zírala s pootevřenou pusou, než přikývla. Pokud snad tehdy byla přesvědčená, že ji Alex dřív, nebo později opustí, mýlila se. Přilepila se na ni se stejnou náruživostí a vervou, jako žvýkačka na botu nepozorného chodce. A stejně, jako ta žvýkačka, nešla odlepit.

O co nečekaněji a zvláštněji toto přátelství začalo, o to intenzivnější bylo. Horlivá, hlasitá, drzá Alex, která vždy měla na všechno odpověď a tichá, organizovaná, slušná Steffi se vzájemně perfektně doplňovaly. Steffi Alex držela při zemi a občas krotila její divoké emoce, Alex jí pro změnu pomáhala najít ztracené sebevědomí. Steffi se přidala k rugbyovému 'ženstvu,' jak to Alex často ve vtipu nazývala ("Jak můžeme bejt mužstvo, když mezi náma ani jeden muž není?!"), Alex se k ní připojila v lekcích bojových umění a plavání. Dokonce i lekce hudební výchovy navštěvovaly společně. Alex sice něměla v nejmenším zájem se naučit zpívat, nebo na něco hrát, nikdy jí to nešlo, ale Steffi, která zjevně talent podědila po matce, poslouchala moc ráda. Jediné, čemu se vyhýbala, byli koně, kterých se bála. Byla to ta jediná věc, ve které nechala Steffi samotnou.

Společně se dívaly na filmy, probíraly kluky, plány, sny. Jedna u druhé doma byla tak často, že by je měl neznalý člověk za sestry. Slavily společně svátky, společně chodily na brigády. Shodly se snad na všem, až do výběru vysoké školy. Zatímco Steffi se shlédla v práci svého otce a rozhodla se rozšířit policejní sbor v Seattlu o svou maličkost, Alex, která na své drzosti a vlezlosti veverky neztratila nic, jen se je naučila lépe krotit, byla přesvědčená, že lepší kariéra, než dráha investigativní novinářky pro ni neexistuje. I přes toto odloučení nevynechaly jedinou možnost společně trávit čas.

Přání jim oběma vyšlo a jak se brzy ukázalo, nouze nebyla ani o spolupráci. Kdykoli se Alex chtěla rýpat hlouběji v nějakém případu, ujistila se, že narozdíl od svých kolegů netahá vymyšlená fakta z rukávu jako kouzelník králíky z klobouku, ale staví na reálných základech a informacích potvrzených policií. Na oplátku měla Steffi jistotu, že ve článcích Alex nezazní jediné jméno z policejního sboru. Život se zdál být ideálním.
Jednou však v jednom z okolních lesů našli mrtvolu muže. Nebo spíše, zbytky mrtvoly muže. Neodpovídala však běžné vraždě, či útoku zvířete, jako který nakonec byl případ uzavřen. Tělo bylo potrhané, ale neodpovídalo obvyklému vzorci útoku zvířete, které si kořist obvykle odtáhlo někam do ústraní a tam ji spořádalo. Tělo leželo na jednom z nejlépe přístupných a viditelných míst v lese. Žádné logické vysvětlení se však nenabízelo. Steffi, která nebyla ochotná se jen tak smířit s tím, že by mělo jít o útok zvířete. Jednak chtěla dokázat, že je jako policistka lepší, než jen dost dobrá na hlídání služebny a občasné pochůzky, druhak chtěla vědět, co za oním záhadným úmrtím skutečně stálo. Na místo se tak vypravila v noci. Nic zvláštního zde nenalezla. Les byl až podivuhodně tichý a klidný.

Když tedy zvuk prořízlo dlouhé, hluboké hrdelní zavrčení, bylo to jako blesk z čistého nebe. Steffi se sotva stihla otočit, když ji zvíře mohutným skokem srazilo na zem. Rukama si stěží stihla zakrýt obličej a krk, když zvíře zatlo své drápy a zuby to jejího masa. Tentokrát les protl její křik. Mladá žena se snažila zvíře odkopnout, odstrčit, to se ale vždy vracelo a útočilo ještě zuřivěji, než předtím. Žena ztrácela na síle. Když už nedokázala udržet ruce nad hlavou, ozvalo se několik výstřelů. Někdo z místních, nejspíš posilněný alkoholem, se pravděpodobně rozhodl testovat svou malorážku na domácí střelnici. Nebo se nějaký mládežník chlubil novou zbraní, kdo ví... Vlk, který doteď působil dojmem, že své dílo dotáhne až do konce se napnul a ostražitě rozhlédl. Se zvukem dalšího výstřelu zmizel v lese. Steffi ležela bez hnutí. Její dech slábnul, z očí i tváře se jí vytrácel výraz. Cítila se podivně malátná. Jakoby se pomalu propadala do neviditelné propasti. Bolest se vytrácela. Zůstal jen klid a naprosto tichý les, když vydechla naposledy.

Našel ji nad ránem jeden z členů hlídky. Pohled na kolegyni, kterou všichni znali jako milou, hodnou, obětavou, vždy klidnou a organizovanou podobně potrhanou, jako muže před pár dny, mu vehnal slzy do očí, zatímco jeho žaludek udělal pár kotrmelců. Když se konečně zmátořil natolik, aby dokázal alespoň zavolat kolegy a sanitku, spravil rovnou o události i otce Steffi. Místo se brzy zaplnilo členy sboru, i několika lékaři. Přivolaný lékař si k dívce kleknul, aby ji zkontroloval a mohl tak s určitostí potvrdit čas smrti. Jaké však bylo jeho překvapení, když na dívčině zápěstí nahmatal puls, byť velmi slabý. O pár hodin později v nemocnici žena pomalu otevřela oči.

Fakt, že je stále naživu považovala za zázrak nejen ona, ale i její okolí. Kdykoli se jí ale někdo na osudnou noc ptal, tvrdila, že si nic nepamatuje. Otec na ni nenaléhal, zato Alex ano. "Medvěd, Alex. Byl to medvěd. Větší, než jakého bych tady čekala," opakovala přítelkyni neustále. Copak by někdo někdy pochopil, uvěřil tomu, co ji v lese skutečně napadlo? Nebo tomu, že její přežití vlastně nebyl zázrak, ale prokletí, se kterým se teď musela vyrovnávat každý den a ještě víc při každém úplňku?

Nějakou dobu po incidentu o Alex neslyšela. Poprvé za roky jejich přátelství zapochybovala a na moment uvěřila tomu, že ji Alex skutečně opustila. Na Halloween, zrovna když venku zapalovala svíčky a chystala dekorace, ji přítelkyně obdařila stejně překvapivým a pevným objetím, jako při jejich prvním setkání. Přestože bylo Steffi od začátku jasné, že nepřijela jen tak, po celou dobu oslav nepříšla řeč na nic jiného, než vzpomínky, strašidelné historky, sladkosti a děti. Druhý den během uklízení však Alex vesele zahlásila: "Mám pro tebe práci. A než řekneš 'ne,' táta s tím souhlasí, budeme pracovat spolu a našla jsem ti parádní byt za snesitelnou cenu. Jo, budeš pořád policajt, jen v jiným městě." Tohle prostě byla Alex. Na nic se neptala, postavila vás před hotovou věc a pak se na vás netrpělivě koukala a čekala na projevené nadšení.

Steffi váhala. Když si však přečetla články o nehodách v městě La Crescent, z nichž některé až podezřele připomínaly tu, kterou sama vyšetřovala a jež byla příčinou jejího nového já, rovnou požádala o převelení. Pokud nemohla žít normální život ona, mohla alespoň zabránit, aby si něčím podobným prošel někdo další. A pokud ne, alespoň zajistit, že bude viník potrestán.

VROZENÉ
SÍLA[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
VÝDRŽ[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
RYCHLOST[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
ŠTĚSTÍ×
▄▄▄▄▄
level 3
OBRATNOST[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
MAGICKÝ POTENCIÁL×
▄▄▄▄
level 1

NAUČENÉ
BOJ BEZE ZBRANĚ[0/10]
karate
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
STEALTH[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
BOJ SE ZBRANÍ[0/10]
střelba z pistole
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
PŘEŽITÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
SPORTY
[0/6]

[0/6]
plavání
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1

jízda na koni
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
LOV[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
OŠETŘOVÁNÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
UMĚNÍ
[0/10]

[0/10]
zpěv
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2

hra na kytaru
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
OPRAVOVÁNÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
.
.
.

MAZLÍČEK


Lorax (*5. 5. 2015)
Lorax je pětiletý amazoňan modročelý kterého Steffi dostala darem od svého otce, který ví, jak moc papoušky zbožňuje. Je jejím nerozlučným společníkem už čtvrtým rokem a za tu dobu se mezi nimi vytvořilo poměrně intenzivní pouto. Pokud je Steffi doma, Lorax se obvykle nehne z její blízkosti. Sedí buďto na jejím rameni, nebo někde poblíž a buď ji pozoruje, nebo jí něco vykládá, často se jí také snaží 'pomáhat' tím že jí bere věci, které potřebuje, nebo naopak nosí ty, které jí překáží. Často se k ní tulí. Jak už to tak ale u papoušků, bývá, je i Lorax svůj. Před návštěvou mu občas ujede něco, co by nemělo (a byť vědci tvrdí, že papoušci neví, co mluví a jen opakují, co už slyšeli, ať si vědci trhnou, tenhle papouch to zjevně ví moc dobře...), nezřídka je otravuje, nebo se k nim přijde přitulit podobně jako ke své paničce. Narozdíl od ní se to však často neobejde bez 'něžného' štípnutí, nebo hlasitého zaskřehotání do ucha, zvlášť v momentě, kdy se mu dotyčný nelíbí.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama