Linus Florakis

26. června 2020 v 10:41

LINUS FLORAKIS


20. 8. 1962
vlkodlak
květinář
Kai

Taylor Phillips



Acacia Florakis, matka, Němka, vlkodlak
Linus dodnes nezná stáří své matky, vlastně ani její původní jméno, ale odhaduje ji přibližně na sto padesát let. Narodila se v Německu a za svého mládí ráda cestovala, přičemž se po středomoří proslavila to svou chladnou, vypočítavou povahou, pomocí které pokaždé dostala, po čem zatoužila. Když si tak její srdíčko vybralo právě Enza Roux, toho pohledného cizince, bylo to naposledy, co v sobě mohla pocítit ten jakýsi chlad. Zanechal ji se synem, a když se po tolika letech svého života konečně stala matkou, musela se alespoň zčásti změnit pro dobro svého dítěte. Darovala mu všechnu svou lásku, krásnou iluzi dokonalého a stabilního světa a mnoho pouček ohledně květinářství, kterému se věnovala snad celý svůj život. Zdědil po ní schopnost, tu milou a nápomocnou povahu, bohužel, totéž se nedá říci o vzhledu.
Na Enza či svůj dřívější život v západní Evropě odmítá vzpomínat a život raději tráví na své zahrádce v Crotone.

Enzo Alexander Roux, otec, Američan, vlkodlak
O Alexanderovi se toho moc neví. Narodil se v La Crescent přibližně dvě stě let zpátky, není známo, proč odešel. Další zmínky se objevují až ve Francii, kde pomocí své výjimečné schopnosti dokázal zaujmout nejen skupiny svého druhu, ale i dalších. Říká se, že právě zde poprvé pocítil touhu po moci, po slávě a uznání a následovníků. Šlo o dokonalého manipulanta, který během několika krátkých let zapříčinil hrstku krvavých bojů smeček ve východní Francii. Sám povraždil nejednoho vlkodlaka, který mu stál v cestě, nakonec však padla jeho osudná chyba - zabil děti Mentonské alfy. Tak rychle jako nabyl své ukrutné pověsti, ji i ztratil, to společně se svými několika kumpány. Octl se sám, jeho sen, že jednou ovládne území Francie, se roztříštil, a tak se jednoduše dal na útěk. Prvně to byla Itálie, kde se dlouho nezdržel, nato byl přinucen se schovat na Peloponésu. Pár let byl prostým tulákem, dokud nenarazil na smečku Lykáónových dětí, která mu na několik měsíců darovala útočiště. Svou neposednou, občasně i krutou povahou tak zaujal jednu z nových členek, Acacii, a po roce již spolu měli syna. Nevydrželo mu to, francouzské smečky jej nakonec vystopovaly a nemilosrdně zabily.

Málokdo ví o tom, kým byl před příchodem do Evropy, a tak Linovi zbývá jediné - zjistit to.

∇ Přes lopatky se mu táhne tetování, řecký nápis, "Στεφανίτες και όχι Χρηματίτες".
Δ Jeho nejoblíbenější květ je ten máku, krom toho ještě miluje orchideje a hyacinty.
∇ Nijak se netají tím, že jej přitahuje spíše mužské pohlaví.
Δ Ví o existenci upírů, ale už nějakou dobu se jim raději vyhýbá.
∇ Jeden z jeho prvních dlouhodobějších vztahů byl překvapivě s upírem jménem Wilburn, jehož jméno Linovi přišlo vtipné snad po celý vztah. Skončilo to krátkou a divokou roztržkou ve chvíli, co se opět obrátil k lidské krvi.
Δ Vzhledem připomíná spíše otce, což už několikrát musel svým blízkým v Itálii vysvětlovat.
∇ Mluví italsky a řecky, angličtinu si také pomalu zlepšuje.
Δ Je silně proti násilí, ač v živote už muže zabil. Nepyšní se tím, mnohem raději by byl, kdyby zapomněl.
∇ Miluje současné trendy a dá se říci, že má dost dobrý přehled. Pár věcí vám řekne k dnešním filmů, dokonce i pár těch videoher by se u něj dokázalo najít.

Δ Děsí jej oheň, byť si to bojí nějak přiznat.

Přibližně metr devadesát vysoký, oním nakažlivým úsměvem oplývající muž, který obvykle na šedesát úplně nevypadá a ani nepůsobí. Jeho tělo není nejlépe vyrýsováno a nedá se ani říci, že by byl zrovna atletického rázu, v síle má jistou výhodu svého druhu, ale to by mohlo být tak vše, i přesto má však docela mohutnou postavu, která by se s kapkou štěstí mohla využít k něčemu lepšímu než občasnému kochání se. Jeho tvář již sama o sobě mnohdy naznačuje, že nepůjde o zrovna nebezpečného jedince, zahlédnete zde povětšinou ten vřelý úsměv, který doplňují ty jeho bílé tesáky. Nejde pouze o milou tvářičku, ve chvílích, co tak svraští to své řidší obočí, dokáže působit až nadmíru vážně, v čemž jej jeho šedé oči snad jen podporují. V horších náladách je odstín žluté vidět o něco lépe než většině vlkodlaků, což je zapříčiněno tou šedou. Jeho světle hnědé vlasy nenajdete zrovna často upravené, jednak jsou docela neposlušné, jednak o ně nechová příliš zájmu, se strništěm to má však celkem ošemetné a raději si jej docela často zastřihává.
Co se týče šatníku, najdete zde všemožné kousky - obleky, lacláče, džíny a džínové bundy, třeba i pouhá trička. Povětšinou nakupuje všechno bez toho, aniž by měl jasnou představu, jak v tom vypadá, a tak jej lze zahlédnout jak ve směšných kombinacích oblečení, tak i v těch jaksi nových a zajímavých. Sám preferuje prostá trička a nějaké džíny k tomu, ale rozhodně to nebude to jediné, v čem jej uvidíte - výběr je velký, jeho fantazie a chuť k ponížení se taktéž.

Ve vlčí podobě nejde o toho největšího jedince v okolí, ba naopak. Se svým kohoutkem kolem jednoho metru se řadí spíše k těm menším, což vynahrazuje jistá ohebnost této formy. Srst je světlejšího odstínu, místy však přechází až do hnědé.

Prchavý jako efeméra, jasný jako jarní sluníčko - Linus není někým, komu by se nedalo věřit. Výstižně by se dal charakterizovat celkem stěží, celá jeho povaha je nestálá, to jej zcela popisuje, ta nezkrotnost, dynamika celé jeho osoby, která jako by se dokázala neustále měnit a zároveň zůstávat na tom jediném, prostoduchém bodě myšlení. Vzdáleně by souvisel s nějakou rostlinou. Na prvních několik pohledů působí stále stejně, pokud bychom jej však měli sledovat delší dobu, našli bychom pár novinek, nesrovnalostí a změn. Mění se, pomalu, nenápadně. Je stále v pohybu, pouze v jiném časovém rozmezí od ostatních krátce žijících lidí. Vše se tedy odvíjí od úhlu pohledu, času, který s ním trávíte, a pokud jste naprostým cizincem, nemůžete ani náhodou pronést, že jde o to nevinné sluníčko v lidském, tedy vlkodlačím podání. Totéž jistým způsobem platí i u jeho dlouhodobých známých, kteří si mnohdy myslí, jak dokonale jej dokáží vystihnout. Vskutku je to ten milý, energií oplývající muž, který by se nejednou obětoval pro dobro svého okolí, ač k němu žádný vztah nemá, je toho však mnohem více. Jak již bylo řečeno, připomíná tím efeméru, tou svou uspěchaností ke všemu a ke všem, které kdy potká, tím nutkáním vše dokončit v dané chvíli, neodkládat sebemenší banality na později. Nežije krátce, ale za svůj život už nejednou zjistil, že lidé kolem něj ano.


Napoprvé není zrovna výjimečný, dokáže svým vzhledem pár lidí okouzlit, ale že byl zrovna středem pozornosti, se říci nedá. Je zprvu značně nejistý, snaží se působit jako ten typický a vyrovnaný muž svého věku, tedy věku, na který vypadá. Pokaždé nějak selže. Vyklíčí docela rychle, ukáže vám svou pravou stránku po krátkých vteřinách prosté konverzace, přičemž vás bez jakýchkoli potíží dokáže přesvědčit o tom, že je to jeden z nejmírumilovnějších lidí v okolí. Není to zrovna pravda, ale k tomu se ještě dostaneme. Důvěru ostatních získává lehce, může za to jeho zjevná upřímnost, milá tvářička a něžná slova, která si postupem času nachází cestu ke každému. Není to někdo, kdo by lhal a chválil z čiré potřeby společnosti, přeci jen je dostatečně samostatný k tomu, aby si vystačil i s tou malou skupinkou blízkých. Miluje radost, úsměvy na tvářích a zaskočené reakci pokaždé, co řekne něco značně nečekaného, protože tím také - mužem oplývajícím překvapením. Komplimenty jsou na denním pořádku, to společně s těmi jeho vtipnými poznámkami, u kterých je mnohdy záhadou, zdali je náhodou nemyslí vážně. Nejde o toho nejchytřejšího jedince ve městě, má jisté zkušenosti a praxi v mnohých věcech, ale krom toho mu to v obvyklých situacích až tak dobře nemyslí, totéž však neplatí ve chvílích, kdy už jde do tuhého. Rychle se adaptuje, myslí vcelku strategicky a také oplývá výjimečnou a dnes již vzácnou schopností útěku. Dokáže poznat, kdy je zapotřebí se stáhnout, čehož využívá i v každodenních situacích. Nebyl by to také on, kdyby tuto strategii nenavrhoval každému dalšímu tvrdohlavému nemehlu, který si nedá říci. V podstatě tak radí každému, jednoduše z potřeby pečovat, léčit a pomáhat.

Na konci dne se nedá popsat jinak než jako ten pečující muž, který vám na nějakou tu dobu zůstane v zákoutí mysli, buď jako příšerná vzpomínka na toho až dolézavého jedince, nebo toho o něco milejšího, podivnějšího chlápka, jenž za sebou pravděpodobně nechal nějakou tu pěknou květinku. Málokdo ví, odkud je bere, zdali z něj prostě nepadají jako z černé díry, či zda v kapsách nemá menší květináče, tak i tak vám něco z toho daruje v naději, že se vám na tváři mihne alespoň náznak toho úsměvu. Tím to rozhodně nekončí. Nazývá to svým darem, tedy kromě té své dokonalé schopnosti se nějak ztrapnit - utěšování. Vlastně se ani s dotyčným nemusí znát, nemusí ani o sobě ani vědět, ale vycítí to, onen stesk. Neklid. Dokáže z mnohých vycítit bolest a trápení, je to jedna z mála věcí, které by vůbec dokázal z dalších vyčíst. Nijak nečeká, pokaždé se k takovým lidem snaží přiblížit, pomoct jim a nějakým způsobem jim darovat alespoň krátkou chvíli toho dětinského a falešného štěstí, které způsobí jednoduše tím, že je sám sebou. Milým, občasně až příliš pitomým přítelem, který k vážným tématům dokáže zajít jen zřídkakdy. Ne, že by to nedokázal, přeci jen jablko nedopadá daleko od stromu, ale… rychle poznáte, že v takových chvílích jde snad o jiného člověka. Pokud je v ohrožení něco jemu blízké, neváhá, připravuje se bojovat a prát se, případně utéci a zkusit to později. Nezapomíná, alespoň ne jen tak. Ve svých slabých, teskných chvílích již nejednou přiznal, že se toho bojí - hněvu, agrese a samotného násilí, kterého je schopen. Ví, že v jistých chvílích, kdy mu v hlavě probíhá rovnou několik bouří a bojů, má problémy se ovládnout, posbírat ty střípky své vlastní mysli. Následuje jej to nějakou dobu, onen rozkol, nejistota, samotný strach z toho, že se jednou z těchto vlastních zuřivých běsnění již neprobudí jako dřívější člověk, ale jako vlastní otec. Že jej ovládne chuť po moci a divokém lovu vlastního druhu, a ačkoliv se brání sebevíc, cítí, že jej duch vlastní rodiny pronásleduje na každém kroku. Nezbývá mu tedy nic jiného než jen doufat, důvěřovat ve své schopnosti a empatii, že jej nezklamou a odradí od propasti, která jej každým dalším krokem v oné záhadě volá čím dál tím hlasitěji.

Linus si na příliš věcí nepamatuje. Po těch desítkách let znovu a znovu vzpomínání se z toho všeho staly jen matné vzpomínky, ba ne pohádky, kterými utěšuje jednoho človíčka a druhého naopak uspává. Pokud si něco však vybavuje nejlépe, bude to jeho dětství - Arkádie.

Narozen byl na hoře Lykaion, rodišti samotného Dia, kterou již dlouhá léta chránila smečka řeckých vlkodlaků. Zeptáte-li se dalších, název jim pravděpodobně povědomý nebude, ale věřte, že počátky této smečky sahají až k narození Krista a snad ještě dále. Lykáónovy děti byly něčím, co byste mohli nazývat poslední památkou starých tradic, těch pravých antických zvyků, které se před několika sty lety vypařily z paměti pouhých lidi. Bylo tak na vlkodlacích, na této smečce, aby uchovali zbytky té krásné historie alespoň ve formě vyprávění. Nevěřili v bohy a mýtus o králi Lykáónovi a jeho synech jim přišel až komický, existenci samotného krále však nikdy nepopírali. Byli si jistí tím, že jsou následovníky jednoho z prvních vlkodlaků. A své jméno nosili s hrdostí, zcela připraveni za něj kdykoli zemřít. Byla noc, když poprvé mohl pohlédnout na všechny hvězdy oblohy, kdy mu bylo řečeno, že tam někde leží ta s jeho jménem. Jeho prvních několik týdnů nebylo ničím neobvyklým, tedy až na ten fakt, že je strávil pouze s matkou. Alexander, tentokrát pod jménem Enzo, nebyl perfektním mužem, charakterizoval by jej spíše opak. Miloval ženu a dítě, jak jen to šlo, ale ani všechna láska toho jeho temného světa nedokázala napravit chyby, které již napáchal, a tak se po několika dnech po porodu dal opět na útěk v naději, že odláká své nepřátele od té malé a mírumilovné smečky žijící v blízkém městečku Megalopoli. Neodlákal. Jeho útěk trval několik let, které strávil bídným životem tuláka. Trpěl za své činy, konečný trest mu nakonec darovala náhoda. Vystopovali jej, nemilosrdně zabili a tělo odtáhli na stejnou horu, na které se jeho syn narodil. Bylo to znamení - výzva ke staré tradici, která se k této svatyni vázala. Následujícího dne se bude konat oběť dítěte, ne pro upokojení bohů, samozřejmě, nýbrž pomsty. Mělo být zaručeno, že rod Alexandera Roux vymře přesně na tomto místě, rodišti vlkodlaků a bohů.

Lykáónovy děti se vskutku vyhýbaly sporům a lidské politice. Ve dne se věnovali prostému, člověčímu způsobu života, noc naopak trávili v horách. Nelovili často, příležitostně, pouze tím uspokojovali sebe jako vlka, díky čemuž se přibližovali k harmonii více než kdejaký jiný vlkodlak. Rozuměli přírodě i lidem, pokoušeli se najít onu rovnováhu mezi světy. Když se však ukázalo, že je jeden z jejich členů v nebezpečí, byli připraveni zakročit. V ten den nebyla prolita žádná krev dítěte, pouze ta dospělých a naivních vlkodlaků, kteří věřili, že této smečce budou moci čelit. Někteří z útočníků zemřeli, zbytek utekl, aby mohl varovat další - arkadská smečka je silnější, než jsme očekávali. Další útoky již neproběhly, jednak francouzská smečka ztratila zájem, jednak Řecko procházelo jistými změnami, které volný pohyb všech osob značně omezily. Linus byl v bezpečí, Acacia však svého muže přivést k životu nedokázala. V té době se v ní něco zlomilo, ta její perfektně chladná a odvážná stránka jako by náhle zmizela. Zbyla empatie, pochopení a přání, aby si její syn neprošel tímtéž, co láska jejího života, kterou mohla zažít jen na pár krátkých měsíců. Nikdy se z toho již neprobrala, své vřelejší a křehčí já přijala a drtivou většinu této povahy poté darovala Linovi. Odmalička mu ukazovala, že násilí není řešením, ona však nebyla důvodem, proč se mu to začalo příčit. Byla to vzpomínka, obraz zakrváceného těla otce, který jako by měl dodnes vyrytý v paměti. Těch důvodů časem přišlo více, ale raději nepřeskakujme.

Dětství neměl až tak vybočující od těch dalších, podobných vlkodlaků. Vyrůstal ve smečce, učil se ve smečce a časem se tak naučil žít v té jakési harmonii s rostoucím vlkem, kterého v sobě choval. Když přicházelo k lovům, neúčastnil se, ačkoliv k tomu byl nejednou vybízen i svou matkou, která tento zvyk i přes své zkušenosti stále uctívala. Nakonec byl přinucen, a když tak zabil svou první zvěř, mladičkou laň, zřekl se lovů, tedy na určitou dobu. Zaměřoval se spíše na léčitelství, kterému se pár členů věnovalo, pozoroval je při práci a pokoušel se naučit alespoň pár těch základů. Nakonec přicházelo i ke svátkům, které tato smečka slavila. Mezi takový nejznámější patřila Lykaia, která se po čase začala slavit opět lidmi. Smečka se při této události poměřovala, byla to noc plná soubojů a jakýchsi soutěží, při kterých měli členové možnost se jednou povýšit nad druhé. Linus se ani mezi svými vrstevníky nedokázal prosadit, a pokud měl v něčem vynikat, byla to rychlost. Nevypadal tak, ale jako vlk byl jedním z nejsvižnějších a nejmenších ze skupiny, díky čemuž si zasloužil alespoň špetku toho respektu. Nenáviděl to, ale odnesl si rovnou několik důležitých ponaučení. "Στεφανίτες και όχι Χρηματίτες" se stalo jakýmsi jeho životním mottem, v překlad to znamená něco na způsob "věnce, a ne peníze". Všechno, co tak v životě vykonal, bylo pro čest sebe a své smečky, nikoli darů a privilegií.

Od takového roku 1970, tedy když už mu bylo 8, se účastnil lovů, nebyl s tím zajisté spokojený, ale díky tomu mohl uklidnit svou druhou stránku. Pomalu se dostával do oné rovnováhy dvou různých životů, začínal poznávat oba světy. Pak přišla junta a všechno se dostalo do chaosu. Lykáónovy děti politika nikdy nezajímala, dokázaly přežít za jakýchkoliv podmínek již řadu let, moderní svět, se kterým členové museli být spojeni, je však začínal ovlivňovat více než kdy jindy. Pár členů se muselo přidat k armádě, stát se součástí režimu, pár dalších, vlivnějších jednoduše bylo pozabíjeno, zbytek té jednou mocné a staré smečky se buď vypařil z Řecka, nebo se pokoušel proti vojenské diktatuře bojovat. O několik let později bylo dokázáno, že část této smečky vedla mnohá povstání, až se nakonec usadili v Turecku, s jehož pomocí dokázali juntu svrhnout. Co se týkalo Lina a jeho matky, patřili do skupiny, která se zemi rozhodla opustit. Cítili se být stále vázáni ke staré skupině, která i přes své rozdělení nadále fungovala jako jeden celek. Alfa bydlící v Tureckém Istanbulu dodnes vede tu svou rozprchlou smečku Lykáónových dětí, avšak mnohé z tradic již opomíjí. Dá se říci, že jde jen o zříceniny toho, co jednou bylo. Linus se objevil v Itálii u známých své matky. Za svého mládí procestovala snad celé středomoří, měla mnoho kontaktů, a když se tak ukázalo, že její smečce hrozí nebezpečí, zkontaktovala své známe v italském Crotone. Během několika dalších týdnů se plavili po Jónském moři, přestupovali na mnohých ostrovech, aby zůstali v utajení, až se nakonec dokázali v bezpečí dostat až do samotné Itálie, do jednoho z jeho domovů.

Na Crotone nemá příliš vzpomínek. Pamatuje si, že čas trávil s tamější smečkou, která jim pomohla s integrací. Acacie zde převzala zahrádku, o kterou se dodnes jistým způsobem stará, byla také její inspirací ve chvíli, co se oběma rozhodla změnit jména - nikdy mu neřekla, jaká příjmení měli předtím. Ví jen to, že řecké Florakis získal až v Itálii. Svou primitivní řečtinu musel snad okamžitě vystřídat za italštinu ve chvíli, co nastupoval na školu, díkybohu neměl žádné potíže. Vzhled převzal po otci Američanovi, a tak se v období puberty stal spíše středem pozornosti a obliby, ačkoliv po tom nikdy neprahl. Po několika dalších letech se jeho matka přidala k oné italské smečce, která si myšlenkou byla k Lykáónovým dětem vcelku blízká, pokoušeli se najít jakousi harmonii. Byli jen lehce radikálnější, to se však často neprojevovalo. Sám se rozhodl smečkám stranit, byť cítil přirozené nutkání se k jedné přidat - nepřidal. Studoval biologii, pokoušel se o to, ale docela rychle se ukázalo, že nepůjde o chlapce nadaného ve studiích. Byl spíše po otci, své mladší roky trávil touláním se krajinou, pokoušel se porozumět přírodě jako takové, jen aby se po několika dnech mohl zase vrátit a hrát si na obvyklého člověka. Postupně začal pomáhat své matce na její zahrádce, kde pěstovala spíše okrasné rostliny, prodávala je známým s tím, že mají jisté… výjimečné vlastnosti. Ovládala magii země, kterou nazývala svým darem a kterou ve své práci nemálo používala. Po čase se tak ukázalo, že Linus oplývá stejnými schopnostmi. Byly to přesně tyhle roky, co se dozvěděl, že smysly jeho druhu nejsou pouze pro lov, dokázal uprostřed těch květin sedět celý den, čichem poznávat všechny vůně, a za tiché noci, když se vážně, vážně soustředil, dokázal zaslechnout to jemné křupání - růst rostlinek okolo něj. Takhle poznal své celoživotní zalíbení v botanice, které se ho drží dodnes.

V 1990, když už mu bylo 28, se pár věcí opět změnilo. Už nějaký ten rok nestárl, nějak to nepočítal - jeden, dva, nebo i tři? No, kdoví, každopádně se již dokázal osamostatnit. Neoficiálně se stal členem smečky městečka Crotone, po boku své matky a několika starých známých žil spokojeným životem. Nedokázal se dostat k vysokému studiu, a tak už skoro deset let pracoval na různých polích, pomáhal různým farmám a zahrádkám. Stále potají choval ten naivní sen, že se bude moci dostat na vysokou školu, blíže ke svým snům. Byl ale omezen, Acacia mu mnohokrát připomínala otce, který mu ve světě přichystal nemilou reputaci. Musel několik dalších let zůstat v Itálii, alespoň na tak dlouho, dokud by se nezbavil jeho pachu. Příliš dlouho nevydržel. Každým dalším rokem si troufal zajít dále a dále, až se jednoho dne ocitl na hranicích s Francií, daleko od svého domova. Vrátil se s tím, že přežil, ale dlouho mu tento úspěch nevydržel. Další měsíc si pro něj přišel - byl to vlkodlak. Nějaký samotář, který se pravděpodobně přišel pomstít Alexanderovi za další ze zločinů, které ve svém putování dokázal napáchat. Uběhlo od té doby skoro třicet let, využívá to jako skvělou výmluvu k tomu, proč si nevzpomíná. Ve skutečnosti si zakázal vzpomenout. Ví jen to, že mrtvolu neznámého zanechal uprostřed lesa, kde na něj zaútočil, ale konkrétní lokaci si nevybavuje. Již tak je obtížné mít na svědomí vraždu. Dalších pár měsíců se v Crotone neukázal, byl zkušený, věděl, že z něj jde cítit smrt a pach dalšího cizího vlka. Toulal se, držel se přírody, přemýšlel nad tím, čím se stal - vlastním otcem. Došel k té své pomyslné duševní metanoii. Dokázal konečně pochopit, proč jej matka vychovávala v iluzi toho krásného a bezpečného světa, a tak se rozhodl, že udělá totéž, co ona. Rozšíří tu myšlenku dále, nebo se o to alespoň pokusí.

Vrátil se zpět a pár dalších let pilně pracoval, aby si dokázal našetřit dost peněz na případné cesty, které plánoval. Takže když na sklonku nového tisíciletí ohlásil své matce, že odchází, nesmutnila. Darovala mu jednu ze svých květin, které pomocí magie udržovala naživu už nezvykle dlouho, jako nějaké požehnání, darovala tím svému synovi onu pomyslnou svobodu, přičemž musel složit slib, že nezapomene. Ani na Lykáónovce, ani na Crotone. Ve 38 měl šanci se opět podívat do Řecka, vrátit se k hoře Lykaion, která po několika stovkách let byla konečně oproštěna vlkodlačí přítomností. Strávil zde pět let, opět poznával zaniklou kulturu, Arkádii, přičemž vyhledával poslední žijící členy smečky na tomto území. Nakonec nebyl překvapen tím, že se s mnohými poznal, přeci jen se na pachy své staré rodiny nezapomíná, a tak docela rychle zapadl mezi malou skupinku těch starších. Našel si zde pár krátkých vztahů, výhodných prací, zkušeností do oboru svých snů. Nakonec stále nebyl spokojen. Nedokázal určit, čím to bylo, ale jedna otázka jej stále tížila. Kým byl jeho otec? Několik známých mu řeklo, že byl utečencem z Francie, kořeny měl však v Americe. Netrvalo dlouho, nakonec podlehl touze poznat vlastní rodinu, rozloučil se s tou svou starou a opět odešel, tentokrát do Spojených států za minulostí svého otce.

V Oregonu žije od roku 2010 a nedalo by se říci, že by byl nespokojen. Pár let předtím strávil ve Washingtonu a New Yorku, pokoušel se najít další svého druhu, dozvědět se něco o svém otci, pomalu mu také docházely i peníze. Vydělával si mnohými způsoby, a když přišly roky bídy, zašel až k činům, na které stále není úplně pyšný. Byl bez vzdělání, úroveň angličtiny měl nízkou a jediná věc, která na něm dokázala zaujmout, byla nanejvýš ta tvářička. Nadání v květinářství nedokázal využit k ničemu, než k laciným dárečkům oplzlým a bohatým lidem, kteří si za jeho společnost nejednou štědře připlatili. Za ty roky toho zažil dost, vlastně až natolik, že jistým způsobem sám ztratil tu svou stránku dokonalého romantika, kterou vystřídalo jakési prázdno. Stejně jako u jeho matky. Mělo to své výhody, příjem peněz dokázal být stabilní, dostával se k široké škále různých kontaktů napříč vrstvami americké společnosti, až tak konečně narazil na svou odpověď. Šlo o vlkodlaka, který jeho otci před necelou stovkou let pomohl utéci, byl součásti smečky v Seattlu, a tak ani nečekal - vydal se tam. Seattle byl magický místem, který viděl jako další pokus o ten prostý život, pár dalších let zde pracoval v menším květinářství, o které se staral s nesmírnou hrdostí. Nezapomínal každý rok posílat své matce alespoň fotografie těch několika krásných květin, které si ve svém apartmánu dokázal vypěstovat. Netrvalo ani dlouho, dokud opět nenarazil na svůj cíl. Stačilo mu se dostat do kontaktu s několika dalšími, a tak si starého známého svého otce odchytil, aby z něj vylovil potřebné informace a dostal odpověď na otázku, která jej napříč jeho cestami po státech stále tížila. Odpovědi se nedočkal. Zmíněný jedinec jej neznal, ne natolik, aby mohl něco s říci s jistotu, daroval mu však poslední dílek skládanky, počátek všeho, rodiště Alexandera Roux - La Crescent.

Bydlí zde již dva roky, přičemž s radostí říká, že se lépe nikdy neměl, ač jde o možnou lež. K tomuto městu jej váže záhada, honba za rodičem a zároveň i silné nutkání se někde usadit. Nedokáže si to stále vysvětlit, ale něco k tomuto místu cítí, věří, že zde najde odpověď k nejedné otázce, na kterou sám ještě musí přijít. Našel si práci v dalším květinářství, o něco útulnějším a přívětivější. Vlastně za tu dobu nepoznal příliš dlouhodobých pracovníků, a tak jej mnoho místních pozná jako toho radostného květináře, který jistým způsobem dokáže najít tu správnou květinku pro každá bolístka. Potrpí si na společenské akce, a tak není divu, že o jeho přítomnosti ví nejeden náhodný človíček, ke kterému dokáže tak rychle přilnout. Málokdo by zde ve skutečnosti řekl, že se věkem blíží k šedesátce, přeci jen už nějaký ten rok zcela propadá americkém stereotypu a tomu způsobu života, zatímco se stále snaží alespoň zčásti uctívat staré tradice své rodné země. Je to obtížné, ale dá se říci, že si zatím nemá na co stěžovat, tedy až na jakousi absenci někoho blízkého v tom svém živůtku.


To, zda se něco změní či se nerozhodně opět dát na cesty, už záleží na tom, co mu La Crescent bude moci ještě nabídnout, zatím si je jistým pouze jedním - něco se děje. A jeho smysly mu říkají, že to nic dobrého nebude.

VROZENÉ
SÍLA[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
VÝDRŽ[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
RYCHLOST[2/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
ŠTĚSTÍ×
▄▄▄▄▄
level 2
OBRATNOST[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
MAGICKÝ POTENCIÁL×
▄▄▄▄▄
level 3

NAUČENÉ
BOJ BEZE ZBRANĚ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
STEALTH[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
BOJ SE ZBRANÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
PŘEŽITÍ[0/6]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 1
SPORTY[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
LOV[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
OŠETŘOVÁNÍ[0/10]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 2
UMĚNÍ
[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
OPRAVOVÁNÍ[0/3]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 0
.
.
.


MAGICKÉ
ZEMĚ[0/16]
▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄
level 3


××
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama